Super Psycho Love [KurooTsukki]

4.

Ahoj!!

Věnováno _Ichiro_ :33 

Po týdnu se to ještě zhoršilo. Chtěl jsem se ještě rozloučit s Kurooem osobně, ale nebyl na to čas a nechtěl jsem ho ohrozit, a tak jsem mu jen poslal zprávu. Sbalil jsem si do cestovky pár nezbytných věcí a hodil je do kufru svého auta. Sice jsem měl řidičák, ale už to byla celkem doba, co jsem řídil naposledy. Autem jsem jezdil jen k bratrovi. 

Nasedl jsem do auta a jel. Pořád si pamatuji, jak řídit, pomyslel jsem si, když jsem nastartoval a vyjel z parkoviště přeplněného auty. Na cestu jsem si zapl písničku a dal do navigace Tsuki adresu. Jel jsem po dálnici. Přede mnou nikdo nebyl, avšak ani tak jsem to nechtěl přehánět s rychlostí a jel obezřetněji. Stále mě tížil zvláštní pocit. Vyjel jsem z dálnice a jel po divně klikaté cestě. Najednou jsem dostal smyk. Snažil jsem se zabrzdit, abych nesjel z cestu někam bůhví kam, ale selhaly mi brzdy...

---------------------

O dva dny později: 

Tsukki se mi neozval ani na jednu zprávu a nezvedl jediný telefonít. Nikdo nevěděl, co s ním je a já začal mít strach. Pustil jsem si televizi, zrovna dávali zprávy. Říkali tam něco o autonehodě a že se nenašlo žádné tělo, ale auto podle všeho patřilo někomu jménem Tsukishima Kei.
,,Jménem Tsukishima Kei...

...Tsukishima Kei...

...Tsukishima Kei."

V tu ránu se mi zastavilo srdce. To si ze mě děláte srandu? Tsukki uměl řídit, tak jak by mohl mít autonehodu? A co když je vážně mrtvý? Ne, ne, ne...to nemůže být pravda. Ihned se mu spustily slzy z očí. Zabrněl mi mobil...hned několikrát. Jen jsem se koukl na display. Všichni mě začali spamovat zprávami, jestli jsem v pohodě. Jak bych mohl být v pohodě? Neměl jsem ho nikam pouštět samotného. Ten den jsem se dočista zbláznil. Všechno, co mi přišlo pod ruku, skončilo na zemi. Vztekem a neuvěřitelnou bolestí jsem mlátil všude kolem sebe. Tohle nemohla být nehoda. Ne potom, co mi říkal Tsukki posledně.

Druhý den jsem šel na policii s tím, že to byl pokus o vraždu. Řekl jsem jim, jak měl pocit, že ho někdo sleduje a nejspíš mu i někdo vyhrožoval. Slíbili mi, že to prošetří. Druhý den jsem tam šel znovu, ale tentokrát ne jako někdo, kdo se bojí o svého přítele, ale jako někdo, kdo je podezřelý z jeho vraždy. Opravdu mu někdo vyhrožoval, jenže všechno to ukazovalo na mě. Ale proč bych mu měl sakra vyhrožovat já? To vůbec nedává smysl. Ani oni tomu nevěřili, ale prošetřit to museli. Někdo se musel nabourat na mé sociální sítě a psát z mých účtů, aby to vypadalo, že jsem ten vrah já.

Pokračování příště...