V rukou jsem svírala luk, jenž mi byl věnován od samotného krále. Právoplatného krále Narnie, který se zde však již nějakou dobu neukázal. Dnes byl osudový den, pro všechny. Čekal nás boj, konečná bitva, která vše rozhodne. Uvnitř mě se hromadil adrenalin, avšak míchal se se špetkou strachu, i ten se uvnitř mého nitra hromadil. Kdo by se nebál? S mými sourozenci tu budu bojovat na život a na smrt. A také po boku Caspiana. Přirostl mi tak moc k srdci...
"Sofí? Mohla bys prosím na chvilku?" Zavolala na mě moje mladší sestra, Lucka, za kterou jsem se hned vydala.
Uprostřed velkého stanu byla na stole rozložená mapa a kolem ní byl utvořen kruh hlavních aktérů naší armády. Nejstarší bratr Petr, poté mladší Edmund a nakonec Lucka, vedle stál pan Tumnus, Myšák, jehož jméno mi vypadlo, přece jen jsou zde jiné starosti a oslovení 'Myšák' mu musí stačit, Malý milý přítel, dva Kentauři a Caspian.
"Omlouvám se, že jdu pozdě," pověděla jsem jejich směrem a Petr se na mě usmál. Podívala jsem se do mapy a poslouchala.
Bílá čarodějnice se spolčila se zlým strýcem Caspiana, jenž se stal prozatimním králem Narnie, avšak stále tu byl právoplatný následovník trůnu, který pro mě tolik znamenal.
"Bílá čarodějnice si myslí, že když pošle všechno vojsko kupředu ihned, tak nás tím zastaví a porazí úplně, jenže není sama, už ne, Caspianův strýc má vojenské znalosti a zná strategie boje, nenechá všechny jít vpřed hned, bude své muže šetřit. Oba dva ale chtějí zvítězit co nejdřív, chtějí nás vidět umírat, dost možná se jejich plány promíchají. Nesmíme zapomenout, že čarodějnice má plno poskoků všeho druhu, od trpaslíků až po obry..." A takhle naše domlouvání pokračovalo ještě nějakou chvíli, než zaznělo zatroubení na roh, všichni se museli jít připravit.
Vydala jsem se zpět do našeho stanu pro výstroj. Budu po boku svého bratra a Caspiana, na koních, útočit ze hřbetu těchto tvorů je pro mě nejlepší volba. Lucka bude stát na skalách s panem Tumnusem a Malým milým přítelem, bude v dobrých rukou.
Přehodila jsem si přes záda toulec šípy, luk a kolem pasu upevnila opasek s mečem, jenž měl stříbrné ostří pokryté všelijakými ornamenty symbolizující Narnii. Uhlově černé vlasy jsem měla spletené do velkého copu, přes šaty přehozený plášť a mohlo se vyrazit. Někdo mě zezadu chytil za ruku a donutil tak otočit k sobě, byl to Caspian.
"Hlavně se mi neztrať z dohledu." Pověděl rozhodným hlasem, který mě však vždy dokázal uklidnit. Podívala jsem se mu do očí a zakroutila hlavou.
"Tohle se nedá zaručit. Nikdo neví, co přijde." Odpověděla jsem na jeho větu tónem, ve kterém se zračila jistá špetka napětí.
"Máme něco, co oni ne. Máme srdce." Řekl mi a já se mu hned na to podívala do očí. Přiložil mi na pravou tvář svoji ruku a pomaloučku se skláněl, že mě políbí, na rozloučenou, avšak někdo vešel, Petr.
"Je čas..." Řekl, když nás však uviděl, odmlčel se a vyšel ven.
"Hodně štěstí." Zašeptala jsem ještě, obešla Caspiana a vydala se ven ze stanu, on ihned za mnou.
Vydala jsem se ještě za Luckou a také se s ní rozloučila se slovy: 'kdyby se cokoliv stalo se mnou, Petrem nebo Edmundem, uteč a schovej se do bezpečí, prosím.' Ona přikývla, i když se jí moc nechtělo, ale já stále doufala, že nic zlého se nestane. Copak to při takovémhle boji jde? V žádném případě...
Přistoupila jsem k bělostné klisně jednorožce, již od prvního pohledu jsme obě věděli, že si jsme zkrátka souzené. Přejela jsem jí prsty po sametovém nose a poté ji objala. Přestoupila jsem k jejímu hřbetu, odrazila se, přehodila nohu přes záď a byla nahoře. Cítila jsem pod sebou její tělo, každý pohyb, nedorozumívali jsme se tělem, či slovně, nýbrž myšlenkami.
...
Naše vojsko se seřadilo na jedné straně bitevního pole. Stála jsem na jedné vyvýšenině vedle Petra, Caspiana a Edmunda, kteří také byli na koních. Srdce mi tlouklo čím dál tím rychleji, každým okamžikem se napětí ve mě stupňovalo. V ostatních též, vojsko za námi neklidně přešlapovalo, každý člen naší čestné armády vyčkával jejich příchodu. Slunce neúprosně pražilo na celou krajinu.
Vzala jsem do dlaně hřívu klisny a nechala její pramínky propadnou mezi prsty. Ohlédla jsem se za sebe, na skály, na sestru a přikývla, ona též. Věnovaly jsme si hluboké pohledy do očí, stejně jako s ostatními. Zůstala jsem pohledem na Caspianovi, ale po chvíli zrak odvrátila.
Ozval se pisklavý zvuk a z výšky se k nám snesl gryf, který byl též na naší straně a promluvil.
"Zanedlouho jsou zde, moji králové. Ale mají proti nám obrovskou přesilu." Pověděl ustaraně.
"Přesila neznamená vítězství!" Vmísil se do rozhovoru s králi Edmund.
"Ne, ale není špatné ji mít," otočil se na něj Caspian a pak se podíval na Petra, oni byli vůdci, oni dva.
Petr přikývl a poté zdvihl pravou ruku s mečem v ruce, namířil před sebe a zlehka s ní mávl, dal tak znamení ostatním gryfům, aby učinili první krok.
Z dálky se ozvalo husí kůži nahánějící troubení z několika trubek naráz. My měli rohy, oni mají trubky. Gryf vzlétl s velkým balvanem v pařátech a ostatní jeho druhu učinili to samé. Zpoza skal vylétlo mnoho a mnoho velkých opeřených bytostí, jenž letěli směrem k nepřátelskému vojsku. Ti si jich samozřejmě všimli, začali po nich střílet ze svých luků, kuší a dalších podobných zbraní. Gryfové se však úspěšně vyhýbali, pouštěli kameny jeden po druhém, zasahovali nepřátele, kteří se skáceli k zemi a zůstali nehybně ležet, neměli šanci.
Všichni chvíli nehybně stáli, to mi na klidu moc nepřidávalo. Klisna pode mnou nervózně přešlápla. Podívala jsem se na bratry a přikývla.
"Jsme spolu. Od začátku, až do konce." Vydal ze svých úst Petr a srazil si ochrannou část helmy na obličej.
... "ZA NARNII! A ZA ASLANA!" Vykřikl nahlas, jeho kůň se postavil na zadní a vyběhl kupředu, stejně jako naši čtyřnozí přátelé. Vojsko se ihned rozeběhlo za námi s křikem: "Za Aslanááá!" Každý odhodlaný vyhrát, zvítězit, dosáhnout spravedlnosti. Klisna jednorožce běžela opravdu velkou rychlostí, těžce jsem se na jejím hřbetu držela, ale držela, připravovala jsem se na chvíli, kdy budu muset sáhnout do toulce pro šíp a luk, do krytu pro meč... boj se měl každou vteřinou začít...
