To hrdinové dělají (Iron Dad & Spiderson)

19. kapitola

Přísahám, tahle kapitola mi nebyla souzená. Pokaždé, když jsem se pustila do psaní, mě někdo vyrušil (nebo něco). Sestra, škola, jiní příbuzní... na zabití, fakt. xD
But here we go! Pořád platí, že zbývají tři kapitoly do konce, mí drazí. A spoiler alert, jsou to tři kapitoly plné bolesti a rodinné lásky zároveň. :)

Neotvíral oči.

Cítil pach chemikálií všude kolem sebe. Slyšel dva známé a několik nových tepových frekvencí; pravidelné proplétající se buch buch buch několikerých srdcí. Vnímal bolest, která se šířila jeho tělem, ale teď kromě strachu a paniky přinášela i úlevu, protože vnímal, že se jeho léčivý faktor opět probral k životu.

A přesto držel víčka pevně stisknutá k sobě.

Bál se, že když otevře oči, aby se podíval, ten pocit bezpečí zmizí. Bál se, že zmizí ty známé vůně, které ho vždycky dokázaly uklidnit, že zmizí tělesné teplo vycházející z Tonyho a May, kteří seděli po jeho stranách, bál se, že až otevře oči, jejich tichá konverzace se rozplyne jako dým nad ohništěm a on zjistí, že to všechno byl jen další sen, jen marná, patetická naděje vyvolaná chemikáliemi.

Nechtěl o ten pocit domova znova přijít. Ne tak brzy, ne nikdy, i kdyby to znamenalo, že navěky zůstane uvězněný ve své mysli.

Ale věděl, že čím déle to bude oddalovat, tím krutější návrat do reality zase bude.

Otevřel oči, jen aby ho do nich udeřilo ostré prudké světlo. Lehce sebou cukl a okamžitě oči zase zavřel, svaly v těle napjaté. Zhluboka se nadechl. Že by se Hammer znova rozhodl podráždit jeho zrak?

„Petere? Zlatíčko, jsi vzhůru?"

May? Stále ji slyšel, i když byl přesvědčený, že byl vzhůru. Nestihl potlačit své naděje a znova oči otevřel, ale ono světlo mu stále trýznilo jeho citlivý zrak.

„Friday, světla na polovinu." Tony? „Petere? No tak, otevři oči."

Poslechl. Zamrkal, ale jas byl značně nižší a příjemnější pro jeho zrak. I přesto chvíli zíral na bílý strop nad sebou, než se opatrně posadil.

Zasyčel, protože při tom pohybu se ozvaly snad všechny jeho rány. Na chvilku se mu bolestí zatočila hlava, ale pak ucítil dva páry rukou, které ho podpíraly ze stran – opatrně, aby se zraněných míst dotýkaly co nejméně –, a s tichým hhh? se podíval na stranu.

Dech se mu zadrhl v krku, když před sebou uviděl Mayinu tvář. Vrásky měla sražené k sobě, jak se na něj intenzivně dívala, ústa roztažená v mírném úsměvu a hnědé oči se jí třpytily slzami. „Oh, bože, Petere," vydechla.

Nestačil se ani pohnout, než ho jeho teta svírala v náručí. Hlavu měl zabořenou v jejím krku a naslouchal jejímu vzlykání, oči zavřené. „May," zaskřehotal, hlas ochraptělý od dřívějšího křiku. „May."

„Jsem tady, broučku," mumlala tiše, nesmyslně. „Už je to v pořádku, Petere. Nikdo ti neublíží. Jsme zase spolu."

Opravdu jsme?

Nebyl to jenom sen? Jenom výplod mysli, halucinace způsobená toxiny v jeho krvi? Opatrně, nesměle, jako kdyby se bál, že každou chvíli zmizí – a taky že se bál – se od May odtáhl, jen aby ho okolo pasu vzápětí z druhé strany objaly druhé, silnější paže, a přitiskly si ho na hrudník.

Ani vyplašeně nevzhlédl, okamžitě poznal, komu patří. Zabořil svému mentorovi hlavu do hrudi a nechal se objímat. Teprve teď se rozplakal; slzy jako hrachy se mu koulely po tvářích. „Děkuju," hlesl. „Děkuju."