"Tatínku Harry? Kde je tatínek Loui?" Zeptala se mě moje malá Daisy.
"Víš zlatíčko...." Nevím jak jí to mám říct. Jsou jí jen čtyři roky.
"A tatínku Harry proč brečíš?" Viděl jsem na ní, že se jí chce taky brečet.
"Šššš zlatíčko nebreč." Vzal jsem si jí do náruče. "Tatínek musel nutně odejít, víš?"
"A kam?" Vzlykla.
"Do nebíčka.." Taktéž jsem brečel. Nechci o tom mluvit.
"A na jak dlouho?" Podívala se na mě nádhernýma modrýma očima.
"Na pořád..." Šeplt jsem...
"A proč?" Tentokrát už brečela úplně.
"Aby ho nic nebolelo. Aby mu bylo už dobře."
"Ono ho něco bolelo? Bolelo ho srdíčko, protože jsem chtěla, aby jsi mi četl pohádku ty?" Rozbrečela se ještě víc.
"Ne, zlatíčko... Jeho bolelo celý tělíčko, protože byl nemocný. A tak odešel do nebíčka." Snažil jsem se jí uklidnit, ale myslím, že se mi to nedaří.
"A tam se uzdraví?" Bolelo mě ji vidět uplakanou.
"Ano, uzdraví." Šeptl jsem...
"A uvidím ho ještě někdy?" Vzlykala...
"Ano." Trošku jsem se na ní usmál.
"A kdy?" Rozzářily se jí oči, když jsem jí to řekl.
"Až za hodně dlouho, zlatíčko..." Šeptl jsem a nechal ji, aby mi usla v náručí.
