Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟓.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝VEDLE SVÉ ELEGANTNÍ, SILNÉ A SEBEVĚDOMÉ MATKY SI PŘIPADAL JAKO MALÝ, BÍDNÝ A NENÁPADNÝ ČERV.❞

Nespokojeně se na sebe mračil do velkého zrcadla, před nímž stál už dobrých pět minut. Jeho matka jej neustále upravovala a jeho už to začínalo nudit. Jdu přece na pohřeb, říkal si v duchu, tak proč se musím oblékat tak slavnostně?

„Tak, drahoušku, vidíš, jak ti to sluší. Je z tebe už velký mladý muž," prohlásila spokojeně jeho matka, vysoká a statná tmavovlasá žena, která své dlouhé vlasy nosila svázané do pevného drdolu, a dnes tomu nebylo jinak. Narovnala se, uhladila mu oblek a krátké vlasy mu elegantně sčísla dozadu. „Hmm, Winnie, chtělo by to ještě trochu pomády," zauvažovala nahlas a s netrpělivým povzdechem se obrátila na hubenou skřítku, jež stála opodál se sklopenou hlavou, připravená plnit okamžitě jakýkoliv rozkaz.

„Jistě, má paní," zapištěla skřítka a otevřela skříňku plnou různých kosmetických přípravků. Vysoký chlapec zabručel a pokoušel se vytrhnout z matčina sevření, ta ho ale pevně držela kolem ramen.

„Mami, já nechci. Je to opravdu nutné?" ptal se jí a ona mu věnovala přísný pohled. Uhnul očima a prsty zabloudil k černé kravatě, jíž mu matka uvázala kolem krku. Přišlo mu to docela ironické, protože jak čirou náhodou zjistil, (jeho matka to před ním chtěla nejspíš zatajit, protože si myslela, že je na to ještě malý) jeho otec se ve sklepě oběsil právě na vlastní kravatě. „Škrtí mě to. Musím to mít?"

„Je nutné to tvé neustálé remcání? Jenom zdržuješ, a proč? To se se svým otcem ani naposledy nerozloučíš? Narovnej se a reprezentuj, Blaisi. Za chvíli tu budou hosté," řekla mu a uhladila mu vlasy. Osmiletý Blaise nespokojeně zaskřípal zuby.

On není můj otec, myslel si v duchu, ale nahlas to samozřejmě neřekl.

„Jako ze škatulky. Tak, drahoušku," začala vážně, narovnala ramena a vypjala hruď, dívajíc se v odrazu zrcadla do tváře svého syna. Blaise svěsil paže podél těla a vnímal matčiny dlouhé prsty, jak se mu zarývají do ramen. Díval se na její pohublou tvář a vystouplé klíční kosti, které jej fascinovaly i děsily zároveň. Vedle své elegantní, silné a sebevědomé matky si připadal jako malý, bídný a nenápadný červ. „Mysli na slušné vychování. Při smutečním obřadu budeš u mě, stejně tak při obědě. Ale poté si můžete jít s Dracem sednout na zahradu, určitě budete z tolika hostů poněkud rozpačití. Pamatuj na to, že jsi Zabini. Jsi připravený? Můžeme jít?"

Pamatuj na to, že jsi Zabini - to mu matka vštěpovala do hlavy snad už od chvíle, co se narodil. A Blaise vlastně stále netušil, co od něj očekává. Chtěla z něj vychovat sebevědomého gentlemana? Přála si, aby všem dával najevo, že jimi pohrdá, stejně jako ona? Co všechno obnášelo nošení tohoto jména?

„Ano, matko," řekl jen a ona mu podala ruku. Vzal ji za ni; dlaň měla hebkou a příjemně teplou. Blaise si vzpomínal, jak ho tytéž ruce hladily po vlasech, když byl malý a nemohl usnout, protože se bál stínů, které se plížily po zdech v jeho pokoji. Tehdy se jeho matka ještě smála a pusinkovala ho přes celý obličej.

„Narcisso, drahá! Jsem tak ráda, že jste přišli! Jsi pro mě útěchou, drahoušku," usmála se zlehka paní Zabiniová, když spolu se synem scházela dolů do haly, kam právě přicházeli Malfoyovi. Narcissa byla překrásná a jednoduché černé šaty lichotily její postavě. Byla zavěšená do svého manžela Luciuse, jakmile ale spatřila svou přítelkyni, pustila se ho a vyšla jí vstříc.

„Keiro, tak ráda tě zase vidím! Ačkoliv bych byla šťastnější, kdyby to bylo za jiných okolností," prohlásila Narcissa soucitně a krátce ji objala. Obě ženy se na přivítanou políbily na tváře a pak si Keira Zabiniová vytáhla černý hedvábný kapesníček, aby si otřela neexistující slzy.

„Ach ano," předstírala vzlyknutí. „Dokážeš si představit, jak je to pro mne těžké. Bylo nám spolu tak dobře a pro Blaise byl tak skvělým otcem!" Pokroutila smutně hlavou a stiskla synovi rameno, ten to ale sotva postřehl. Zvědavě se rozhlížel kolem, než zakotvil pohledem na chlapci asi v jeho věku. Vypadal podobně nespokojeně a nervózně jako on a Blaise s ním soucítil. Také jej navlékli do škrobeného obleku a kolem krku mu uvázali tu příšernou kravatu. Když se jejich pohledy střetly, chlapec s platinově blonďatými vlasy pozvedl obočí. Blaise se na něj ušklíbl a pak očima zkontroloval jeho otce, ten se ale tvářil poněkud znuděně a nezúčastněně a netrpělivě poklepával o podlahu svou holí s hadí hlavou, zatímco obě ženy o něčem klevetily.

„Luciusi, drahý, pojď se podívat na tu překrásnou čajovou soupravu!" zavolala na svého manžela náhle Narcissa, kterou velmi zaujalo Keiřino vyprávění o čajových šálcích, jež si její rodina předávala z generace na generaci. „Opravdu ti to nevadí, drahoušku? Je nám to tolik líto a přišli jsme ti sem vyjádřit podporu, abys věděla, že na to nejsi sama -"

„Ale to je v pořádku, jen se pojďte podívat! Jsem si jistá, že ty dokážeš ocenit pečlivou a kvalitní práci! Jen počkej, až uvidíš ty detaily!" rozplývala se Keira, jako kdyby se vůbec nechystala na pohřeb svého manžela. Blaise k ní udiveně vzhlédl a ona mu věnovala pohled, jako kdyby si až teď uvědomila, že je tu s ní. „Ach! Hm, Blaisi, drahoušku, co kdybyste tu s Dracem chviličku zůstali? Hned jak se vrátíme, půjdeme. S Narcissou si ještě musíme vzít květiny." Blonďatá žena se na něj zlehka usmála a pak se zavěsila do svého muže, který druhé rámě nabídl i Keiře. Trojice pak společně odešla pryč a chlapci osaměli.

„Možná jsem hloupý, ale nejsem hluchý," zamumlal si pro sebe Blaise a po chvilce váhání došel k Dracovi, který si ho zvědavě prohlížel. „Úplně nejlepší by bylo tuhle šaškárnu ukončit, nemyslíš? Já jsem Blaise, mimochodem," řekl a napřáhl k němu ruku. O Dracu Malfoyovi už slyšel, dosud se s ním ale nesetkal.

„Já jsem Draco," představil se mu a potřásl si s ním. „Tvoje matka nevypadá moc smutně."

„Asi už je na takové věci zvyklá. Není to poprvé, co se něco takového stalo."

Draco vykulil oči. „Takže u vás už se předtím někdo oběsil?"

Blaise se ušklíbl a založil si ruce za zády. „Ne, to ne. Ale už je to asi její čtvrtý manžel, kterého pohřbívá."

„A co ty? Proč nesmutníš?" Zkoumavě na něj pohlédl. „Kdyby můj otec zemřel, truchlil bych."

Blaise Zabini se odvrátil a přes tvář se mu mihl temný stín. „Jenže on nebyl můj otec," řekl to konečně poprvé nahlas. „Já nemám otce."