Zlomený princ

Zlomený více, než kdy dřív

Ležím v posteli. Tělo se mi chvěje zimou, ale nehodlám se přikrýt. Nemám ani sebemenší důvod. Už ani nežiji normální život, jako mí vrstevníci, nýbrž život kusu hadru. Z ustavičného bloumání nocemi mám obrovské fialové kruhy pod očima, nejím. Vlastně jsem jedna velká troska bez citů a emocí.

Všichni v celém velkém hradě již spí, jen já nemohu. Promnul jsem si své krvavé oči a pomalu se posadil. Do nohou mě řezala mramorově ledová podlaha a oknem mi do očí dopadalo čiré světlo měsíce. Zvedl jsem se a došel ke dveřím.

Chodba byla chladná a opuštěná, jako já ve svém nitru. Položil jsem prsty na zeď, při chůzi chodbou jsem jimi ve splašeném rytmu poťukával. Celé tělo mě záblo. Vlastně jsem ani nevěděl, kam jdu, jen jsem už nechtěl zírat do bílého stropu mezi čtyřmi stěnami.

Já, Princ Zmijozelu, se tu procházím po chodbách s pocitem, že již nemůže být nic osamělejšího a zoufalejšího, než jsem já. Ani ten nejmenší a nejodpornější tvor na pozemcích školy nemůže být více zdrcený a zoufalý, jako já.

Všechno to na mě dopadá každým dalším krokem. Pán zla. Smrtijedi. Znamení zla. Můj úkol. Nic z toho mi není milé, chtěl bych se toho všeho zbavit.  Utéct, jako největší zbabělec. Nejvíce mě tíží Můj úkol. Bella s otcem na mě tlačí, protože se chtějí zavděčit Pánovi zla. Co mi je po nich. S úkolem si nevím rady už dost dlouho, ale nikdo mi nedopřeje klid na přemýšlení !

Začal jsem zrychlovat, až se chůze proměnila v běh. Jedny schody dolů. Druhé schody dolů. Chodba. Nohy mi při tom pleskaly o zem. Zastavil jsem se udýchaný přede dveřmi ven. Opatrně jsem zabral, až mi prokřupalo celé tělo. Byly otevřené. Venku zrovna pršelo, spíše lilo jako z konve. Pohled ven byl zdrcující, tolik smutnu najednou jsem už opravdu nemohl snést.

Stál jsem uprostřed nádvoří. Déšť mi máčel vlasy, bílou košili a potom i černé kalhoty. Obrátil jsem hlavu k nebesům a roztáhl ruce do stran. Cítil jsem, jak mi po obličeji stékají pramínky dešťové vody a poté dopadají na košili. Připadal jsem si volně, jako by déšť ze mě mohl smýt všechnu bolest a odpovědnost, která mi ležela na bedrech. Vyhrnul jsem si levý rukáv a zadíval se na ohavnost na mém předloktí. Podlomily se mi nohy a já dopadl do rozbředlého bláta. Došlo mi, že již žádný Princ Zmijozelu neexistuje, že jsem tu jsem já, já sám. Ucítil jsem, jak mě v oku pálí slza, ale tentokrát nemám co ztratit. Nechal jsem ji volně stéct po tváři a hned za ní další a další. Znovu jsem zvedl hlavu k šedým pláčícím nebesům. ,, Proč ? " zašeptal jsem, a poté zběsile uhodil pěstí do kaluže. Voda se rozstříkla na všechny strany a já to dělal znovu a znovu. Bolest nevnímám. Je mi to fuk.

,, Ššššš, to bude dobrý. Uklidni se, prosím. " stuhl jsem, ale hlavu jsem nechal skolněnou dolů. Někdo si ke mně klekl a rozvážně mi položil ruku na rameno. Pomalu jsem zvedl hlavu a uviděl ji. Osobu, kterou bych tu nejméně čekal, ale byla tu. Hermiona Grangerová u mě klečela a ustrašeně mi hleděla do očí. Po vlastech jí stékaly kapičky vody, které následně dopadaly na její pyžamo. Měla na sobě černé tričko a puntikované kalhoty, ale i tak mi připadala jako anděl. Její upřímné oříškové oči na mě hleděly s obavami. Nevěděl jsem, zda mám něco říci nebo ne, ale beze slova jsem se na ni díval. ,, To bude dobrý. Rozumíš? Dobrý. " utěšovala mě jako malé dítě, už už jsem chtěl něco říci, ale její úsměv mě odzbrojil. Opět mi došla slova a to jen díky jejímu krásnému úsměvu. Byla tak nádherná, vlastně vždycky, jen to nešlo dát najevo.  Prsty mi odhrnula vlasy z očí a pohladila mě po tváři. Její dotek byl tak jemný, přitom tak něžný, že jsem zavřel oči a užíval si jej. Dlouho jsem nic takového necítil. Sevřel jsem její ruku na své tváři a ona se ke mně schoulila. Cítil jsem příjemnou vůni jejich vlasů. Dal jsem ji druhou ruku kolem pasu.

Ani nevím,jak dlouho jsme se objímali, ale vzpamatoval jsem se, až když se začala mírně třást zimou. Tak jsem ji pustil. Hladil jsem ji palci hřbety rukou. Ten maličkatý úsměv, který mi opět věnovala, ve mně vzbudil pocit, že se dá vše zvládnout. Nemluvili jsme, nebylo potřeba. Oba jsme ale věděli jednu věc. Zvládneme to, společně.