Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟕.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝DAPHNE GREENGRASSOVÁ VĚDĚLA, ŽE JE KRÁSNÁ, A SVOU KRÁSU UMĚLA VYUŽÍT VE SVŮJ PROSPĚCH.❞

Další ráno, nový den. Mladá blonďatá žena pomalu opouštěla říši snů, ale ještě před tím, než se zcela probudila, se zavrtala hlouběji do teplých přikrývek. V pokoji nebylo příliš velké teplo, jelikož oheň v krbu už dávno přestal hořet a nebyl tu nikdo, kdo by přikládal. A navíc, jak si o pár sekund později uvědomila, byla nahá.

Na mysl se jí vkradla vzpomínka na včerejší noc. Onen muž, do něhož byla už měsíce zamilovaná, se už dlouho neukázal, jako by se po něm slehla zem. Nepotěšil ji ani krátkým dopisem, v němž by se omlouval za to, že ji dosud znovu nenavštívil. Spokojila by se s jakoukoliv hloupou lží, kterou by prokoukla hned při prvním přečtení. Chtěla být ujištěna v tom, že o ni má stále zájem - nebo alespoň o její tělo.

Když už skoro ztrácela naději, objevil se. Stál na prahu jejích dveří, naprosto neočekáván, a zastihl ji tak zcela nepřipravenou. Vypadal roztržitě, sotva ji pozdravil, a byl zachmuřený, málomluvný a tajemný. Takového ho měla nejraději, v takových chvílích nad ním plně získávala kontrolu. A ona milovala, když nad muži měla kontrolu.

Daphne Greengrassová věděla, že je krásná, a svou krásu uměla využít ve svůj prospěch. Věděla, co to dělá s muži při pohledu na její tělo. Milovali ji. Toužili po ní. Byla jejich Bohyně a oni by jí snesli modré z nebe, jen aby byla jejich, jen aby ji potěšili.

Blaise byl jiný. A Daphne milovala výzvy. Byl tajemný. A ona byla odhodlaná jej získat. Možná k němu cítila lásku, možná to byla jen posedlost. Možná, že kdyby si získala to jeho nedobytné srdce, omrzel by ji. Třeba ne hned, ale časem. Protože i když konečně máte něco, po čem jste tak dlouho prahli, časem vás to stejně omrzí. Tak to alespoň bylo v případě přelétavé Daphne.

Milování s Blaisem bylo odlišné než s těmi muži, s nimiž se dříve stýkala a měla s nimi krátké a tajné románky. Nikdy nevěděla, co od něj může čekat. Kdykoliv jej vedla do svého pokoje, třásla se nedočkavostí a umírala zvědavostí. Srdce jí vždy zběsile bilo a pokaždé udělalo přemet, kdykoliv se s Blaisem setkala pohledem. V jeho blízkosti bylo její tělo plné vášně a nezkrotné touhy a při každém dotyku mu podléhala víc a víc.

Někdy byl něžný a láskyplný, líbal ji vroucně a jemně a rukama ji lehce hladil po celém těle. Milovali se pomalu a poznávali jeden druhého, jako kdyby byli zamilovaný pár, co se dal teprve před nedávnem dohromady. Ale jindy byl vášnivý a nedočkavý, v zápalu touhy z ní strhával šaty, sténal jí do úst a nehty jí zatínal do boků. Jakmile jimi prostoupil naprostý pocit euforie, vždy se jí zhroutil na hruď a nějakou dobu tak setrval, načež Daphne prsty projížděla jeho zpocené tmavé vlasy. Pokaždé se jí potichu omluvil, lehl si do peřin a přitáhl si ji do svého objetí. Daphne mu nikdy neřekla, že takového jej má nejraději.

Přesně taková byla i včerejší noc. Blondýnka si hubenými prsty přejela po svých plných růžových rtech, připomínajíc si chuť Blaisových rtů, jež jí tiskl na ty její. Na tvář se jí vkradl mírný úsměv při vzpomínce na to, jak vzrušeně šeptal její jméno. Kdykoliv zavřela oči, viděla před sebou ty jeho; tmavé, tajemné a plné jisker. Říká se, že oči jsou bránou do duše. Ale Daphne v těch jeho nikdy nedokázala hlouběji číst. Skrýval před ní své nitro a vzpomínky. Znala Blaise už dlouho na to, aby dokázala poznat, kdy před ní skrývá svá tajemství. Už dávno nebyly dětmi – jejich představy a sny o životě zmizely už dávno spolu s prachem spadlých hvězd, které jim nestihly splnit jejich naivní a dětská přání. Už dávno nebyly těmi dětmi, které se věčně smály, sdílely společná malicherná trápení a na duši měly o mnoho méně šrámů než teď. Dospěly, zvážněly – něco jim zůstalo, něco zmizelo v nenávratnu a jen čas a trpělivost ukáže, zda se to vrátí zpátky k jejich podstatě.

Daphne rukou nahmatala jen prázdné přikrývky, jež byly zmuchlané vedle těch jejích. Otevřela své světlé oči, aby se ujistila o tom, že je skutečně pryč. Zase. Zmizel, vytratil se, zanechal po sobě jen vzpomínku a přání, aby se brzy vrátil zpět. Povzdechla si a posadila se, rukama si přidržujíc přikrývku na svém těle. Obestřel ji smutek, který dokázal zmírnit a rozptýlit jen velkolepý večírek.

S Blaisem jí bylo dobře, znal ji takovou, jaká doopravdy byla. Nemuseli před sebou nic předstírat – vždyť ani on před ní nehýřil neupřímnými úsměvy. Skoro si rozuměli i beze slov. Blaisovi s ní bylo také dobře, vždy mu dokázala dát to, po čem toužil a co potřeboval. A proto Daphne nechápala, proč od ní stále utíká. Snila o tom, že jednoho dne se probudí a zjistí, že stále leží v jeho náruči. Že se na něj ohlédne, on jí věnuje úsměv a polibek na dobré ráno a ujistí ji v tom, že se tentokrát už nikam nechystá. Možná, že ta dětská naivita u ní v některých chvílích stále přetrvávala.

Daphne si rukou prohrábla blonďaté hebké vlasy a odhodila přikrývku. Bosá chodidla jí polaskal měkký huňatý koberec a ona měla pokaždé pocit, jako kdyby chodila po nadýchaném obláčku. U toaletního stolku zkontrolovala svůj vzhled, párkrát si hřebenem pročísla své vlasy a stočila si je do elegantního drdolu. Pousmála se, když na hrudi našla červená místečka od Blaisových zubů a na bocích ještě živě cítila jeho ruce. Oblékla se do světle modrého županu, vklouzla do bačkor a vyšla ven ze svého pokoje.

Jídelna se nacházela nedaleko. Sídlo Greengrassových bylo velké a elegantní, čítalo velké množství pokojů a salonků. Její rodiče a sestra tak často vůbec netušili, že s ní Blaise strávil noc.

Cestou potkala několik domácích skřítků, kteří se jí klaněli až k zemi, ale ona si jich skoro nevšímala. Byla zahloubaná ve svých myšlenkách a málem vrazila do své mladší sestry, která se na chodbě dívala do velkého zrcadla. Na sobě měla slušivý černý kostýmek, jemně se nalíčila a vlasy si spletla do jednoduchého copu. Když si Daphne všimla, ohlédla se a usmála se na ni.

„Vyspala ses do růžova?" popíchla ji a oči jí svítily pobavením. Daphne mimoděk zčervenala líčka, ale Astoria se naštěstí dál nevyptávala. Anebo možná ani nemusela.

„Ty se někam chystáš?" zajímala se Daphne a políbila svou sestru na tvář. Pozorně si ji prohlédla v zrcadle a usmála se. „Vypadáš krásně."

„To víš, někteří lidé si dávají rande za bílého dne," zachichotala se Astorie a uhladila si šaty. „Budu už muset jít. Matka ještě snídá, měla by ses k ní připojit."

„Já vím," přikývla Daphne, která by mnohem raději snídala o samotě. Sestry se rozloučily a každá se vydala jiným směrem.

„Dobré ráno, mamá," zašvitořila Daphne, jakmile vstoupila do jídelny. Její matka seděla v čele stolu, záda měla rovná jako pravítko a pomalu si lžičkou míchala kávu. Malíček měla elegantně zdvižený a očima znuděně přelétala po titulní straně Denního Věštce, jakmile ale vkročila její dcera, zvedla pohled.

„Drahoušku, už jsem si skoro začínala dělat starosti," uvítala ji, ale její hlas starostlivě vůbec nezněl. Daphne si vnitřně povzdechla, ale nebylo to nic, co by ji překvapovalo. Takhle to v jejich rodině chodilo zkrátka odnepaměti a všichni si udržovali určitý odstup. Sotva se pustila do střídmé snídaně, její matka nevinně poznamenala: „Včera večer jsem měla pocit, že tu slyším Blaise. Stavil se tu?"

Daphne polkla sousto, zvedla bradu a usmála se na matku, která ji zkoumavě pozorovala. „Ano, byl tady. Omlouvám se, zapomněla jsem ti říct, že přijde."

Její matka složila noviny, dopila svou kávu a poté se zvedla. Cestou ještě Daphne stiskla rameno. „Měla by sis najít někoho, kdo za to bude stát, drahoušku. Jen s ním marníš čas," zamlaskala nespokojeně a Daphne sklopila pohled. Její další slova ji ranila. „Čím dřív to ukončíš, tím méně tě to bude bolet. Nic pro něj neznamenáš."