To bude dobrý.... [KIRIBAKU]

To bude dobrý...

Když jsem byl malý a objevila se má schopnost, rozrazil jsem si obočí. Brečel jsem a říkal, že ji nenávidím. Moje maminka mě ošetřila a pak si mě vzala do náručí.. „To bude dobrý...” říkala. A já ji věřil.

Vždycky, když se mi něco stalo. Když jsem si třeba ublížil, tak mě utěšovali. „To bude dobrý...” říkávali. A vždycky to dobrý bylo.

Tuhle větu jsem slýchával často. I když jsem si přišel slabý. I když jsem se cítil zahanbeně. Třeba kvůli strachu nebo tomu, že jsem nedokázal pomoct když bylo třeba. Potom jsem se dostal na U.A., na moji vysněnou školu. Mohl jsem své chyby napravit a stát se pravým hrdinou. Takovým, který se i přes všechen strach vrhne do nebezpečí aby zachránil ty, co to potřebují.

Musel jsem o sobě pochybovat. Bylo tam tolik lidí se skvělými schopnostmi... Proč bych se tam měl dostat zrovna já? Ne. Já to zvládnu.

Než přišlo vyhodnocení přijímaček, byl jsem nervózní. Věděl jsem jaké jsem udělal chyby. Ale taky vím, že jsem udělal dost věcí dobře. Alespoň v praktické zkoušce. Do pokoje za mnou přišla mamka. Svěřil jsem se jí, se svými obavami. Objala mě. „To bude dobrý...” řekla. Řekla, že jsem to určitě zvládl. Že mi věří. A já ji nechtěl zklamat.

Nemohl jsem uvěřit tomu, že mě přijali. Měl jsem tak neuvěřitelné štěstí. První den taky stál za to. Byl jsem ve třídě 1.A. To znamenalo, že jsem se zařadil do skupiny těch lepších. Moje třída byla úžasná. A spolužáci taky. Takové štěstí jsem si snad ani nezasloužil.

Moji pozornost si hned upoutal ty. Mrzutý, věčně naštvaný blonďák. S nikým si se nebavil. Nemohl jsem kvůli tobě ani spát. Pořád jsem přemýšlel, proč jsi takový. Rozhodl jsem se, že to zjistím. Jenže... Čím blíž jsem k tobě měl, tím víc ses mi dostával pod kůži. Měl jsem tě plnou hlavu a pak ses mi dostal i do snů. Nechápal jsem proč. Tento pocit jsem neznal. A pak mi to došlo. Zamiloval jsem se do tebe.

První rok školy uběhl jako voda. Pak tu byl druhý. Pořád jsme se spolu bavili. Společně jsme porazili nejednoho padoucha. A ani jsme se nenadáli a byl tu rok poslední. Nemohl jsem to dál skrývat a řekl jsem ti to. Řekl jsem ti co k tobě cítím. K mému překvapení si to měl stejně. Začali jsme spolu chodit.

Po ukončení školy jsme měli dost zkušeností a mohli jsme si založit vlastní hrdinskou agenturu. Stali jsme se parťáky. Rozuměli jsme si. Byli jsme sehraný tým. Peníze, které jsme vydělávali si vrážel do agentury. Nechal sis jen minimum na to abych přežili. Zbytek si rozdal školám, charitám a nebo městu. Nezměnil ses. Pořád si byl stejný. A taky si proto nemohl být hrdinou číslo jedna. Viděl jsem, že ti to vadí. Pro mě budeš vždycky na prvním místě. Po nějaké době ses s tím celkem smířil. Ale i tak ses nezměnil. A já byl za to rád. Miloval jsem tě takového jaký jsi.

Pak mi zemřeli rodiče. Nějaké nepokoje v cizině a oni se do toho zapletli. Ten den si mě pevně objímal, zatímco jsem brečel. „To bude dobrý.” řekl si. A doopravdy to později bylo lepší. S tebou bylo všechno lepší.

Nikdy si nemusel k žádnému velkému nebezpečí. Většinu téhle práce ti přebírali ostatní.

A pak to přišlo. Menší vzpoura silnějších padouchů. Šel jsi tam a já měl zůstat jako záloha. Být posila. Nechtěl jsem abys tam chodil, ale pro tebe to byla příležitost. Čekal jsem dlouho do noci. Pak mi začal zvonit mobil, neznámé číslo. Volali z nemocnice.

Dorazil jsem hned jak to bylo možný. Pustili mě k tobě. Ležel si na lůžku, zafačovaný a v bezvědomí. Byl jsi napojený na různých přístrojích. Tvůj stav byl vážný a nedokázali urychlit proces uzdravování. Seděl jsem u tebe a držel jsem tě za ruku. Až k ránu jsem ucítil lehký pohyb. Koukal ses na mě. Bylo mi do pláče. „To bude dobrý.” řekl si a pokusil ses o úsměv. Věřil jsem ti. Vždycky si měl pravdu.

Musel jsem potom domů a taky pracovat. Chtěl si ať dál pomáhám. I tak jsem u tebe byl každý den. Tvůj stav se zlepšoval. Brzo tě měli propouštět. Jenže... Pak se náhle všechno pokazilo. Nikdo neví příčinu, ale zhoršil ses. Hrozně. Zase jsem u tebe seděl. Byl jsi hrozně zpocený a spal si. Držel jsem tě za ruku a odhrnul ti neposedné vlasy z čela. Díval jsem se na přístroj, který ukazoval tvůj tep.
Pak ses probral. Vykašlal si krev, trošku jsem zpanikařil. Hned jsem zazvonil na sestru, ale nikdo nepřicházel. Jen jsem na tebe vyděšeně hleděl. Nevěděl jsem co dělat. Chtěl si ať přijdu blíž a chytl si mě za ruku. Díval ses mi do očí, zatímco ty tvoje zvolna pohasínali. Tvoje poslední slova než si mě opustil byla: „To bude dobrý..”

Už to bude rok. Rok co si mě tu nechal. Pokračoval jsem v naší práci, ale šlo to se mnou z kopce. Trošku jsem spadl do alkoholu. 

Jednou když jsem se takhle vracel jsem uviděl toho chlapa, kvůli kterého si tenkrát šel do akce. Toho, který to rozpoutal a zranil tě. Měl jsem už něco vypito. Nevěděl jsem co dělám. Zachoval jsem se jako nějaký zmetek a ne jako hrdina. Vrhl jsem se na něj a zmlátil ho. Zabil jsem ho. Pak jsem šel dál, jakoby nic. Jenže jsem uslyšel pláč. V jedné z vedlejších uliček byl malý kluk. Hledal svýho tátu. Když ho popsal.. došlo mi že je to ten, kterýho jsem zabil. Bylo mi hrozně a tak jsem si ho vzal k sobě. Začal jsem ho vychovávat. Když se zeptal, kde je jeho táta, vždycky jsem odpověděl, že se určitě vrátí. Věděl jsem že to není možné. Stejně jako ses mi nemohl vrátit ty.

Chodíval jsem za tebou na hřbitov. Už jsem nebyl profesionální hrdina. Nesnášel jsem dnešní společnost, která mě o tebe připravila. A ještě víc jsem nesnášel jednu větu. Ty tři slova. “To bude dobrý..“ říkal si. A já ti věřil. Jenže víš co? Nebo to dobrý. Lhal si mi...

Uběhlo několik let a kluk byl skoro dospělý. Žil pořád se mnou. Jednou v noci mě probralo šramocení. Chtěl jsem se posadit, ale nešlo to. Seděl na mě ten kluk a zvláštně se usmíval. Měl jsem znehybněné ruce i nohy. Nechápal jsem, dokud mi to nevysvětlil. Celou dobu věděl, že jsem mu zabil otce. Viděl to. Celou tu dobu mě nechal v nevědomosti. A teď se chtěl pomstít. Bylo mi ze mě špatně. Chtěl jsem být hrdina a stala se ze mě troska, která není o nic lepší než nějaký padouch. Promiň mi to Katsuki. Je mi to líto.

Myslím, že mě spoutal řetězem. Pak jsem ucítil kouř a horko. Zapálil můj byt. Vylil všude ten chlast, kterého jsem se nebyl schopný zbavit. Pomalu se ke mně dostávaly plameny. Cítil jsem jak se mi pálí maso. Bylo to neuvěřitelná bolest a pak najednou tma.

Probral jsem se a všude kolem mě bylo černo. Nechápal jsem. Pak jsem zahlédl světlo. Tak takhle to je? Jsem mrtvý? Vydal jsem se tedy za světlem a čím blíž jsem byl, tím zřetelněji jsem viděl jednu jedinou postavu. Jednoho jediného člověka. Zrychloval jsem a poslední kousek jsem už běžel.

Padli jsme si do náručí. Objímal si mě pevně a hladil si mě po zádech. Zase jsem se cítil šťastný. Naklonil ses k mému oušku a zašeptal si: „Vidíš? Já říkal že to bude dobrý.”

A měl si pravdu.

~The End~