Nové Dimenze

Stabilita a Síla

 Juliet probudilo neuvěřitelné horko. Prudce se posadila a cítila, jak jí po čele stékají slané kapičky potu. Utřela si je a rozhlédla se kolem sebe. Byla ve svém vlastním pokoji v Londýně a ve vzduchu panovalo hrozné dusno. Pokoj byl tmavý a v šeru viděla jenom světlo z pouličních lamp. Pomalu se vyprostila zpod své těžké tmavě zelené peřiny a postavila se na dřevěnou podlahu. Vykročila směrem ke dveřím, na kterých viselo velké zlaté zrcadlo. Pozvedla hlavu a podívala se na sebe v odraze. Polekaně vyjekla a uskočila dozadu. Něco se jí ale připletlo pod nohy, takže upadla na zem vedle postele. Pořád na sebe upřeně zírala do zrcadla. Z jejího obvykle bledého obličeje vyrůstaly ostré rohy, které vypadaly jako z vychladlé lávy. Její pleť byla skoro až černá a místo jejích vlnitých rudě kaštanových vlasů měla dlouhé lávové prameny, které jí pomalu stékaly po ramenech a kapaly na podlahu, kde za sebou nechávaly vypálené díry.

Vyděšeně si založila tváře do dlaní a začala vzlykat, když najednou vedle sebe uslyšela děsivý hluboký hlas. Ostře trhla hlavou doleva a uviděla jakési stvoření připomínající ďábla.

,,Před krví neutečeš." řekl a Juliet cítila, jak se jí zježili chlupy po celém těle. Zničehonic začaly hořet všechny stěny pokoje, včetně jejího zrcadla. Místnost se zaplnila černým kouřem a Juliet se ním začala dusit. Ďábel se najednou sklonil k ní, chytil ji za ramena a začal s ní třepat ze strany na stranu.

,,Juliet! Juliet, vstávej!" zařval na ni. Jeho hlas zněl jinak, jemně a mladě. Oheň se přibližoval. Rychle pohlcoval všechno kolem ní včetně ďábla. Juliet vyjekla, když se plameny ohně dotkly její kůže. Najednou už byl oheň úplně všude a Juliet začala křičet z plných plic.

,,Juliet?" někdo ji držel za ramena. Když si její oči přivykly světlu, zjistila, že je to Gabriel.

,,Jsi v pořádku? Úplně hoříš."

Když se Juliet vyčerpaně zkoušela posadit, upřeně ji pozoroval. Chytila se za hlavu, kterou jí hned projela ostrá bolest. Rozhlédla se kolem sebe a nečekaně vydechla překvapením. Nacházela se ve svém notrijském pokoji - pokud tomu tak mohla nazývat. Nebyla si jistá, jestli je ráda nebo je zklamaná. Pravdou je, že nic z toho nechtěla. Sice to bylo všechno moc nádherné, ale nebýt tohoto světa, její rodiče by stále byli naživu. Na tom fotbalovém hřišti nakonec poslechla Isaaca z části proto, protože by ji poslali do sirotčince, kdyby zůstala. A i přesto, že velká část jí samotné jim moc nevěřila, už neměla co ztratit.

,,Byl to jen zlý sen." ujistila ho. Gabriel vstal a přešel od postele k oknu a trhl závěsy na stranu.

,,Jsi tady nová a už máš pokoj s lepším výhledem než já. Asi si budu muset promluvit s Ariane o tom jak rozmazluje nováčky." pronesl, když se hravě nakláněl z prázdných oken.

,,A povíš mi o čem se ti zdálo?" vyzvídal dál. Juliet ho ignorovala. Vstala z postele a a začala ji ustýlat.

,,Kolik je hodin?" zeptala se, když uviděla, že venku je pořád světlo. Nemohlo být moc, protože na konci února se přece stmívá už někdy kolem šesté hodiny večerní.

,,Myslím, že tak něco okolo půl osmé, večer." sdělil jí a musel se zasmát nad jejím zděšeným výrazem. ,,Neboj se, pořád je středa."

,,Jaktože ještě nezapadlo slunce?" Přešla za ním k oknu a vykoukla z něj. Od bezchybného tyrkysového vodopádu se odrážely paprsky slunce.

,,Tady v Nontrii zapadá slunce po celý rok až v jedenáct večer." vysvětlil jí. Vzápětí přešel k Julietiné posteli a bez zeptání se na ní rozvalil, takže veškerá její práce s ustýláním byla zmařena. ,,Což mi připomíná proč jsem za tebou vlastně přišel."