Poslední z medvědů

Byla zima. Chlad proudil třesoucím se tělem. Oči štípaly. Tělo neúprosně ošlehával mráz. Nešlo se bránit. Při výdechu se teplý vzduch z útrob chlupatého zvířete měnil v páru stoupající rychle k nedohlednému stropu jeskyně. Ani ledové tělo medvědice, jejíž dech se k večeru úplně vytratil, neposkytovalo mláděti útěchu.

Naježil srst. Přes krupobití bylo tiše slyšet vrčení. Poslouchal. Čumákem strčil do matky, která bez hnutí ležela mláděti u nohou, doufajíc v zázrak. Po chvíli svěsil hlavu. Musel odtud. Ukrýt se v jeskyni byla jediná možnost přežití. Ledové krystalky vně znamenaly smrt.

Zrádnost jeskyně znal dobře, postupoval proto pomalu. Temnota mohla skrývat cokoli. Vrčení sílilo, stejně tak nepravidelné otřesy země. Obrovský tvor s duchem zabijáka se ukrýval kdesi v nitru chodeb.

Ustal v pohybu. Chladem prolezlé tělo přitisknul ke chvějící se stěně.

Vrčení se proměnilo v hluboký řev. Celá smečka hladových lvů.

Vykřikl. Projela jím pichlavá bolest. Drápy se mu zarývaly do boku. Oháněl se, co síly stačily. Zakousl se do masa, snažíc se dostat šelmy pryč.

Strnul. Otřesy jeskyně se neodvratně blížily.

Upadl.

Energie z něj prchala tak rychle, jako kapičky krve kutálející se dolů z jeho zmoženého těla.

Řev. Rána. Smrtelnému pádu jeskynního stropu nešlo uniknout. Následovalo jen ohlušující ticho.