Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟖.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝V KOUTKU SE STÁLE KRČILA VYDĚŠENÁ HOLČIČKA A VYPADALA, JAKO KDYBY CHTĚLA SPLYNOUT S OKOLNÍMI STÍNY.❞

Blaisovi netrvalo příliš dlouho získat znovu nad svými emocemi kontrolu. Koneckonců, v něčem takovém už měl přece jenom dlouholetou zkušenost. A on nesmí vidět jeho slabost. To mu nedovolí. Neukáže mu, jak moc jej jeho přítomnost vyvedla z míry a jak se mu mysl zahalila do nekonečné temnoty.

Ovládnout třes ruky, vysunout čelist, zatnout zuby. Dovolil si věnovat mu jeden jediný pohled. A i přestože trval pouze několik vteřin, stálo jej veškeré úsilí, aby to vydržel. Cítil, jak se mu stahuje hrdlo.

Ten jeho věčný škleb jej často pronásledoval ve snech. To pohrdání v jeho modrých očích a následný triumf, jenž se v nich leskl, na to jako kdyby nikdy neměl zapomenout. Byl urostlý a svalnatý, Blaise si oproti němu připadal úplně titěrný. Přes tvář se mu táhl rudý šrám a zpoza límce kabátu mu svítilo tmavé tetování.

„Odveďte ho," řekl pevným hlasem Blaise a odvrátil od něj pohled. Právě včas, protože cítil, jak se mu třese brada. Uslyšel za sebou pobavený hluboký smích a na zátylku se mu zježily chloupky.

„Čekal jsem tedy příjemnější přivítání. To od tebe není hezké, Blaisi. Kdyby to tak viděla maminka, co ta by na to řekla..." povídal mu tichým hlasem, ale Blaise měl pocit, jako by to na něj řval. Třeštila mu hlava, měl chuť se schoulit do klubíčka a setrvat tak. Zaslechl vzdalující se kroky a muž už nepromluvil ani slovo - patrně mu strčili do úst roubík. Blaise si vydechl a teprve pak jako by si na něco vzpomněl.

V koutku se stále krčila vyděšená holčička a vypadala, jako kdyby chtěla splynout s okolními stíny. Už neplakala, nýbrž prázdným pohledem hleděla na tři nehybná těla. Blaise polkl, v duchu si spílal do idiotů a opatrným krokem zamířil za dívenkou.

„Ahoj, maličká. Myslíš, že bys mohla vstát a jít sem za mnou?" požádal ji laskavým hlasem. Holčička k němu zvedla své hnědé oči, jako kdyby si ho všimla až teď. Pomalu zavrtěla hlavou a přitáhla si kolena blíž k hrudi. Pak sykla bolestí a kousla se do rtu.

„Ne? Dobře, nic se neděje. Bolí tě něco?" vyptával se jí dál a dřepl si, aby byl na stejné úrovni očí jako ona. „Myslíš, že bys mi mohla věřit? Jsem tu, abych ti pomohl, ano? Ale musíš se mnou spolupracovat. Neublížím ti. Viděla jsi přece, že jsme zatkli ty zlé pány, co tu byli?"

Děvčátku do očí vstoupily slzy, a tak sklopila pohled, aby je zamaskovala. Blaisovi jí bylo tolik líto, ale nevěděl, jak jí pomoct. Jeho úkolem bylo udržovat kouzelnický svět v bezpečí a chytat Smrtijedy, ne utěšovat malé děti. V tomhle neuměl chodit. Litoval, že nemá po boku nějakou ženu, ta by si určitě věděla rady.

„Oni jim ubližovali. Hodně jim ubližovali. Já - já nevím, co mám dělat," špitla blonďatá holčička rozechvělým hlasem. Blaise si byl jistý, že by to šlo všechno mnohem rychleji, kdyby stále nebyli v domě, který byl pro dívenku útočištěm a symbolem bezpečí. Kdyby stále nebyli v domě, kde na podlaze leží její tři mrtví příbuzní. Musel ji odsud dostat.

„Ublížili i tobě?" zeptal se jí potichu a obával se nejhoršího. Když blonďatá holčička přikývla, zadržel dech a zavřel oči. Ty smrtijedské svině... „Co ti udělali?"

„Cítila jsem všude takovou hroznou ostrou bolest. Bylo to jako říznout se do prstu, jenže to všechno bylo asi tak tisíckrát horší a bylo to všude," zavzlykala. „Jeden z nich mi šlápl na ruku. Bolí to. Budou mi ji muset uříznout?"

Oni ji... mučili.

Blaise měl chuť křičet. Mlátit do zdí. Kopat kolem sebe. Ale musel být naprosto klidný, protože ta holčička potřebovala jeho pomoc. Nesměl ji zklamat. A měl takový neodbytný pocit, že to dluží jejím zesnulým rodičům.

„Víš, já nejsem léčitel. Ale moje kamarádka ano. A já se bojím, že bys mohla být ještě nějak zraněná. Navíc, na tu ruku se opravdu musí někdo podívat, a ta moje kamarádka je velmi šikovná a hodná. Určitě se ti bude líbit. Slibuju, že až se na to podívá, přestane to bolet," přísahal Blaise, zvedl se a došel k malé blondýnce. Ta se na něj trošku vyděšeně dívala a pak polkla a zdravou rukou ukázala na nehybnou ženu s bílými vlasy.

„Ale... ale co oni. Nemůžu odejít. Nemohla by ta vaše kamarádka přijít sem? Já tady musím být. Musím tady být, až se maminka probudí," vysvětlovala mu a Blaisovi se sevřelo srdce. Bezradně se rozhlédl kolem, ale nikdo z jeho kolegů už tu nebyl. Všichni byli před domem a zajišťovali, co bylo potřeba.

„Mám tady kamarády a ti se o tvé příbuzné... postarají."

„Uzdraví se?" upřela na něj dychtivý pohled. Blaise musel uhnout očima. Nedokázal by jí lhát.

„Já nevím. Nejsem léčitel," zopakoval prázdným hlasem a díval se na ta tři bezvědomá těla. Na krásnou blonďatou ženu, jejíž tvář byla od krve. Na hnědovlasého muže, jenž ležel obličejem dolů a údy měl nepěkně pokroucené. Na bělovlasou starší paní, jejíž vrásčitá tvář vypadala velmi laskavě a zdálo se, jako kdyby spala.

„Musíme jít. Prosím. Nechceš přeci, aby sem přišli... strážníci, a mluvili s tebou. A určitě už chceš být taky brzy zdravá," přemlouval ji Blaise a ona na něj pohlédla. Pořád se jí ve tváři zrcadlila nevinnost, ale Blaise si byl jistý, že až odplyne několik hodin, už nikdy nebude tou samou holčičkou jako předtím.

„Já bych vlastně neměla nikam chodit s cizími lidmi... tatínek to říkal."

Blaise se musel pousmát a znovu si k ní klekl. „To ti řekl správně. Ale když ti řeknu, jak se jmenuji, a ty mi to taky povíš, už pro tebe nebudu cizí, co myslíš? Budeme kamarádi."

Na chvilku se zamyslela, ale potom se usmála. Jako kdyby na chvilku zapomněla na to všechno kolem. „Tak jo, to by šlo," uznala.

„Jmenuji se Blaise."

„Já jsem Violett."