Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟗.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝BYLO NORMÁLNÍ, ŽE SE VIOLETT BÁLA TMY.❞

„Nechceš zajít na oběd?" nabídl Hermioně Theodore, když se po náročném dopoledni zase sešli v kanceláři, kterou sdíleli spolu. Byly dny, kdy jeden druhého míjeli na chodbách prakticky nepřetržitě a komunikovali pomocí úsměvů, a pak byly dny, kdy se potkali až na obědě, nebo někdy dokonce až večer, když se chystali domů.

„Hmm, ráda bych si dodělala už ty papíry. A ani nemám moc hlad, ale díky," odpověděla mu a věnovala mu úsměv. Theo chápavě přikývl a sundal si citronově zelený plášť, který nosili všichni lékouzelníci. Když tu oba začali pracovat, Hermiona si z něj často utahovala. Nott jí rozuměl, ostatně by si nikdy nepomyslel, že někdy bude chodit v citronově zeleném oblečení. A hleďme, teď jej nosil skoro denně.

„Samozřejmě. Mám ti něco přinést?" ptal se a soukal se do kabátu. Hermiona krátce přikývla a zase se sklonila k papírům.

„To by bylo skvělé, díky," vydechla. Krátce se rozloučili, a jakmile za sebou Theo zabouchl dveře, rozhostil se zde klid, jejž narušovalo jen pravidelné tikání hodin. Hermiona jej skoro ani nevnímala a dál hbitě zapisovala jména, diagnózy a léky. Ruka jí svižně jezdila po papíře, mozek přemýšlel na plné obrátky a ona soustředěně postupovala jméno za jménem. Vyrušilo ji zaklepání na dveře.

„Dále," vyzvala dotyčného, ale pohled nezvedla. Teprve když dovnitř vstoupila vysoká mužská postava a odkašlala si, odtrhla zrak od své práce. „Blaisi!" vyhrkla překvapeně a vstala, vycházejíc mu vstříc. Uplynulo už několik dní od chvíle, co se setkali naposledy, a Hermiona jej vždycky ráda viděla. Spřátelili se během šestého ročníku v Bradavicích a od té doby to pro ni byl jeden z nejbližších lidí, které ve svém životě měla. „Jak se máš?" zeptala se ho s úsměvem a byla zvědavá, co ho sem přivádí. Že by ji přišel pozvat na oběd? Občas se tu takhle s veselou náladou zastavil a společně si zašli do nedaleké restaurace, nebo ideálně přinesl jídlo s sebou.

„Ahoj, Hermiono. Dnes tu jsem pracovně. Myslíš, že by sis na nás mohla udělat chvilku čas? Ale pokud se ti to nehodí, samozřejmě se obrátím na někoho jiného," ujišťoval ji překotně. Hermioně Blaise připadal poněkud roztěkaný. Tmavé vlasy měl delší, než jak je nosíval ve škole, a teď se mu ty krátké prameny zlehka lepily k čelu. Svůj bystrozorský hábit měl zašpiněný a celý od prachu. Harry jej nepochybně zverboval na další akci spojenou se Smrtijedy.

Tiše si povzdechla a rychle se oblékla do svého citronově zeleného hábitu. „Jistěže mám čas. Zaprvé je moje povinnost pomáhat raněným a zadruhé si na tebe najdu čas vždycky. Jsme přeci přátelé, Blaisi," řekla mu káravým tónem, jako by byl její syn, a on se musel usmát. Přidržel jí dveře a společně vyšli na chodbu.

„To mateřství se na tobě skutečně podepsalo," popíchl ji, jak to míval ve zvyku. Hermiona by mu to za jiných okolností vrátila nějakou chytrou a trefnou poznámkou, teď ale na něj pouze dospěle vyplázla jazyk. Nechtěla se tu s ním dohadovat a špičkovat. „Tudy, pojď."

Ušli jen pár kroků a narazili na hubenou blonďatou dívenku, která seděla v křesle a zvědavě se rozhlížela kolem. Když si Blaise odkašlal, zabloudila pohledem k němu a pak se s mírnými obavami vepsanými ve tváři podívala na Hermionu.

„Tohle je ta moje kamarádka, o které jsem ti vyprávěl, Violett," připomněl jí Blaise a Hermiona se na něj tázavě ohlédla. On ji ale ignoroval a hnědovlasá lékouzelnice doufala, že jí tohle brzy nějak vysvětlí. Kdo byla ta Violett? Jak se setkali? „Jmenuje se Hermiona a je to skvělá léčitelka. Ona se podívá na ta tvoje zranění, dobře?"

Violett jen beze slov přikývla a Hermiona se na ni laskavě usmála. „Můžeš mi říkat Hermiono," navrhla jí. „Takže ty jsi Violett?" Dívenka zase přikývla a ona k ní napřáhla ruku. „A půjdeš teď se mnou tady do téhle místnosti, abys mi řekla, copak tě bolí?" zeptala se jí opatrně.

„Jo," řeklo děvčátko, sklouzlo z křesla a chytilo Hermionu za ruku. Společně ušly pár kroků, ale pak se Violett otočila. Zatvářila se zmateně, když zjistila, že Blaise stále stojí na místě a nejde za nimi. „Vy s námi nepůjdete?"

Mrkl na ni. „Neboj se, jsi v těch nejlepších možných rukou. A, víš... já bych tam určitě omdlel. Bude to v pořádku, Violett."

Kývla. „Tak jo." A už se neohlédla.

Hermiona byla překvapená a absolutně nic nechápala. Držela Violettinu teplou malou ručku a přemýšlela, kde jsou její rodiče, že ji sem musel přivést Blaise. Vzápětí ji napadlo něco strašného a ona se musela kousnout do rtu. To snad ne...

„Tak, a jsme tu. Lehneš si prosím na tohle lůžko? Já si sednu tady k tobě a ty mi řekneš, co tě bolí a jak se ti to stalo, ano?" vybídla holčičku jemně a doufala, že se jí nebude třást hlas. Violett přikývla. Vylezla na lůžko, které pro ni bylo příliš velké, a sklopila pohled na své ručičky v klíně.

„No, já... bolí mě tahle ruka. Šlápl... šlápl mi na ni zlý pán. Ubližoval i rodičům a babičce. A - a mně taky," špitla skoro neslyšně a do očí jí vstoupily slzy. Hermiona se polekala a konejšivě jí položila dlaň na rameno.

„Já se na to podívám, ano? Neboj se, Violett, všechno je v pořádku a jsi v bezpečí," utěšovala ji a holčička kývla. Hermiona si prohlédla její pravou ruku, párkrát nad ní mávla hůlkou a ujistila se v tom, že má opravdu zlomené prsty. Potlačila povzdech a natáhla se pro lahvičku s bezesným spánkem a lektvarem proti bolesti. Takhle to bude asi nejlepší.

„Tak, Violett, budeš potřebovat medicínu. A já tady mám jednu opravdu dobrou. Ještě, než ti ji ale dám, mi musíš říct, jestli tě nebolí ještě něco," pobídla ji Hermiona a ze šuplíku vytáhla lžíci.

„Trochu mě bolí bříško. A tady," ukázala si zdravou rukou na hrudník a Hermiona přikývla. Až jí dá bezesný spánek, uzdraví jí všechna zranění a zbaví ji bolesti. A pak najde Blaise a donutí ho, aby jí řekl všechno, co ví.

„Dobře, Violett. Budeme muset chvilku počkat, než ta medicína zabere, ale slibuji, že tě pak nic nebude bolet," ujistila ji a Violett vážně přikývla. Statečně spolkla obě lžíce lektvarů a jen trochu se zašklebila. Hermiona se na ni pochvalně usmála a zastrčila jí vlásky za ucho. „Ty jsi ale šikulka. Tak, teď si můžeš lehnout a zavřít oči. Já tady budu celou dobu s tebou a postarám se o tebe."

„Jo," špitla Violett a poslechla ji. Mít zavřené oči ale vydržela jen chvilku; pak je zase prudce otevřela a tvářila se trochu vyděšeně.

„Copak se děje?" zašeptala Hermiona.

Violett se zarazila, jako kdyby se rozmýšlela, zda by jí o tom měla říct. Polkla. „Myslíte, že byste mě mohla chytit za ruku?"

Hermiona se usmála a ujistila ji, že ano. Vzala ji za ruku a Violett se viditelně uvolnila.

„Je to v pořádku," šeptala jí. Bylo to v pořádku. Bylo normální, že se Violett bála tmy. I její malý Nico se bál tmy.

I Hermiona se bála tmy a stínů, které v ní číhaly.