birthday party // yoonkook

🎁 birthday party 🎁

„Kooku?“
Žádná odezva.
„Jungkooku?“
Zase nic.
„Hey, jsi tam?“
Nenápadný mladý tmavovlásek sedící v poslední lavici si konečně vyndal sluchátka z uší a pohlédnul do očí jednomu ze svých spolužáků.
„Co se děje, Gyeomie?“
„No víš...“ Yugyeom se rozpačitě poškrabal na zátylku. „Promiň, ale nemůžu na ty tvoje narozeniny přijít. Něco mi do toho vlezlo a nemůžu to zrušit.“
„Ty taky ne?“ posmutněl Jungkook. Věděl, že moc z lidí, které pozval, na oslavu nepřijde, ale doufal, že aspoň někdo ano. Doufal, že zrovna Yugyeom, který byl jedním z mála jeho přátel, jeho pozvání neodmítne.
„N-nevadí, třeba příště teda.“ smutně se pousmál a nasadil si sluchátka zpět do uší.

Postupně plynul den za dnem a Jungkookovy narozeniny se blížily. Do té doby mu stihlo několik dalších lidí pozvání odmítnout. I lidé, o kterých si mladý Kookie myslel, že přijdou, se vymlouvali na spoustu věcí, ale on věděl, že nic z toho není pravda. Prostě nechtěli. Nechtěli přijít, protože byl Jungkook jiný. Nebyl tak komunikativní ani populární, nespal s holkami, přece jen, dívky ho ani nepřitahovaly, a ani nechodil pít a bavit se do nočních klubů, jako to dělali jeho spolužáci. Proto jej nebrali mezi sebe a proto byl zkrátka outsider. Nikdy jej to ale nemrzelo tolik, jako teď. Nevadilo mu být sám, ale teď, když se poprvé za dobu, co na tuto školu chodil, rozhodnul své spolužáky někam pozvat, jej všichni odmítli. Sice slušně, to se jim muselo nechat, ale i tak to Jungkooka mrzelo, jako nikdy předtím.

Když šel Jungkook v den svých narozenin opět do školy, probíhal ten den stejně, jako každý jiný. Nikdo si jej nevšímal, kromě tedy několika málo lidí, kteří mu alespoň popřáli. Bylo to sice jenom něco jako 'všechno nejlepší, Kooku' přičemž to znělo, jako by to říkali jenom tak mimochodem, ale i to málo Jungkooka potěšilo. To ale nic neměnilo na tom, že byl smutný.

Po škole se Kook vydal domů. Opět sám, jediným jeho společníkem byly tóny skladeb, které si pouštěl do sluchátek. Hudbu miloval. Dokázala jej uklidnit, rozveselit a pomoci mu v těžkých situacích. Hudba byla lepší, než jakýkoliv člověk. Byla tu pro něj pořád a nikdy jej nezklamala. Nikdy jej neopustila, nikdy jej nezradila. Když si pouštěl hudbu, nebo zpíval, když zrovna nebyl nikdo doma, cítil se být sám sebou. Cítil se volný. Ale i tak mu někdo chyběl. Chyběla mu osoba, která by hudbu dokázala nahradit, nebo se jí aspoň vyrovnat. Někdo, kdo by jej mohl obejmout a říct, že všechno bude v pořádku. Kookie věděl, že v blízké době se nikdo takový nenajde, ale přitom pořád doufal.

Proudy jeho myšlenek přerušilo několik kapek, které dopadly na jeho hlavu. Jungkook zvedl svůj pohled od země a vzhlédl vzhůru na zamračenou oblohu. Několik kapek mu dopadlo na tvář a svezlo se po jeho krku dolů, takže to téměř vypadalo, jako by plakal. Ale on neplakal. Naopak se mírně pousmál. Společně s hudbou miloval i déšť a ještě více miloval procházky mezi provazy dešťových kapek. Proto se rozhodl, že rovnou domů nepůjde a ještě chvíli zůstane venku.
Toulal se tedy jenom tak městem a zastavil se až na dlouhém mostě, vedoucím přes řeku, kam často a rád chodíval. Opřel se o zábradlí té mohutné kovové konstrukce a koukal dolů, jak kapičky dopadají na hladinu řeky a vytvářejí na ní malé, postupně se rozšiřující, kroužky.

„Co tak koukáš? Nemáš v úmyslu skočit dolů, že ne?“ ozval se najednou vedle něj hlubší chlapecký hlas, což Jungkooka opět vytrhlo z jeho přemýšlení. Vytáhl si jedno sluchátko z uší a vzhlédl, aby se podíval, kdo jej to ruší. Když se ale setkal s očima chlapce vedle něj, ztratil veškerá slova. Ten, kdo stál vedle něj, totiž nebyl nikdo jiný, než Min Yoongi. Chlapec, na kterého měl Jungkook  už delší dobu crush. To byl taky důvod, proč jeho tváře okamžitě nabraly rudý odstín.

„N-ne to ne.“ odpověděl nakonec stydlivý Jungkook a pokusil se trochu pousmát.
„Jsi Jungkook, že?“
„J-jak to víš?“
„Na několik předmětů chodím s tebou.“ no jasně, jak jenom mohl Kookie zapomenout a těch několik hodin, kdy nedělal nic jiného, než že skenoval Yoongiho záda. Ale teď byl zkrátka jako v tranzu a nebyl schopný racionálního přemýšlení.
„Jinak, já jsem Yoongi.“ sladce se usmál a Jungkook měl co dělat, aby z toho úplně neodpadl. Vždycky si myslel, že Yoongi je ten, co od sebe vždycky odhání a nikdy se neusmívá, ale podle všeho měl i svoji milou stránku.