To hrdinové dělají (Iron Dad & Spiderson)

22. kapitola

Divte se, nebo ne, ale jsme u konce. Tohle je poslední kapitola – teda, ještě zítra vyjde epilog, ale... jo, jsme u konce. 

Staten Island.

Jestli měl Peter správné informace, tak se ten zmetek nacházel v tomtéž státu, jako oni. V tomtéž městě, byť jiném obvodu téměř u hranic s New Jersey.

Hammer vlastnil domek na pláži a podle všeho vlastnil úsek bez sousedů. Ne že by se Tony divil, on sám by nechtěl vedle někoho jako Justin Hammer bydlet.

„Říkal, že až bude po všem, bude si užívat svobody."

Protože ten parchant věřil, že Petera zlomil natolik, aby ho minula spravedlnost – aby ho minul vztek otce. Věřil, že zlomením Petera zlomí Tonyho Starka, a vlastně se nepletl.

Ale hluboce podcenil, jak tvrdohlavý a odhodlaný Peter je. Věděl, že Tony by pro něj zabíjel, ale nevzal v potaz, jak silné dovedou rodičovské city být.

Nevzal v potaz, že on odmítal Petera pustit ze svého sevření a nechat ho jít.

„Říkal, že se nebojí, protože ví, že udělám cokoli, abych s vámi... s tebou mohl zůstat. Říkal, že neprozradím, kde je, protože pak by všechno zmizelo."

Zapomněl, že ti dva si jsou více podobní, než si mnoho lidí myslí. Oceňoval Peterovu loajalitu, ale přehlížel, že se mu jeho oddanost může nakonec vymstít.

„Tony?"

„Dostaneme ho," odpověděl na nevyřčenou otázku a s odhodláním na Stevovi, který se na něj starostlivě díval, kývl. „Vím, že ano. Je to egoistický bastard, který po tom všem nepředpokládá s prohrou. Vím, že tam bude."

Musel tam být.

Protože Tony nevěděl, jestli by si jinak zachoval příčetnost. Ne že by měl v plánu se držet tak jako tak.

Steve stiskl rty k sobě, ale přikývl a nechal ho být, stejně jako ostatní. Nikdo se na něj nedíval lítostivě, každý jednotlivý člen jejich týmu si tímhle okamžikem prošel přinejmenším jednou, takže moc dobře věděli, jak emočně napjaté a vyčerpávající situace jako tahle jsou.

Zhluboka se nadechl a na chvíli zavřel oči. Jedna jeho část toužila být zpátky na základně, aby mohl objímat svého syna, ale ta druhá, převažující, se radovala, že je Peter v bezpečí s Happym a ne tady s nimi.

Nezdráhali se s nějakou nenápadností a téměř ani tichostí. Prostě vtrhli do toho domu, zbraně nabité a namířené, aniž by se obtěžovali klepat.

Tony nevěděl, co čekat. Možná že ho najdou, jak si ve sklepě brousí nože, nebo jak stalkuje někoho dalšího, aby se mohl koupat v jeho krvi a křiku. Ať tak či onak, rozhodně nepředpokládal, že ho najdou prostě... sedět v kuchyni a popíjet kávu.

A s Glockem 22 v ruce.

Ovšem přestože ho obklíčili ze všech stran, nikdo se nesnažil na něj zaútočit, ani ho odzbrojit, byť by se to na první pohled mohlo zdát jako to nejlepší, co mohou udělat.

Jenže navzdory tréninku byla valná většina týmu naprosto lidská bez jakýchkoli vylepšení a vzhledem k uzavřeném omezeném prostoru a jejich počtu byla větší šance, že jednoho z nich postřelí.

A taky všichni čekali na Tonyho rozkaz, protože to on vedl celou akci – protože to jemu patřila odplata.

„Musím říct," začal Justin nevzrušeně, jako kdyby mu právě do domu nevtrhlo komando superhrdinů, „že jsem vás nečekal. Alespoň ne takhle brzy."