To hrdinové dělají (Iron Dad & Spiderson)

Epilog

„Připravený?"

Peter neklidně přešlápl, ale souhlasně přikývl. Krátce se ohlédl na všechny hrdiny, kteří ho obezřetně sledovali, načež věnoval svou pozornost May a Tonymu.

Tony mu položil ruku na rameno. „Petere, nemusíme to dělat, jestli nechceš. Můžeme počkat."

Téměř okamžitě zavrtěl hlavou. „Ne," zamítl to. Nemluvil hlasitě, ale z jeho hlasu zaznívala jistota. „Nechci se schovávat."

May si namotala pramen vlasů na prst. „Petere..."

„Myslím to vážně," stál si za svým. „Kdybych si tím nebyl jistý, netrval bych na tom. Ale nejsem Locika, abych se po zbytek života schovával ve věži."

Byly to čtyři měsíce, co Justin Hammer zemřel. Čtyři měsíce, co se veřejnost dozvěděla o jeho únosu a Pepper Potts, Zack Zachary a Darby Kolins byli odsouzeni za napomáhání při únosu, mučení nezletilého a kybernetické zločiny.

Čtyři měsíce, co lidé zjistili, jaký vztah mezi Tonym Starkem a Peterem Parkerem je – kdy zjistili, kdo Peter samotný vlastně je.

Dopřál si ten čas na odpočinek a seznámení s týmem hrdinů, kteří stáli Tonymu a May po boku a pomohli ho najít a zachránit. Nabíral sílu a hojil své tělo i duši, sžíval se s jizvami, které mu na těle zanechalo ostří, i těmi, které mu na mysli vytvořily toxiny séra.

Naučil se přijmout, že to všechno bylo teď jeho součástí. A přestože často nemohl spát kvůli nočním děsům a po nocích se budil s křikem a pláčem, když mu Hammerova zlomyslná slova rezonovala hlavou, naučil se, jak s tím bojovat.

Protože to hrdinové dělají. A on je hrdina, protože čelil svým vlastním strachům pořád dokola a dokola, až z těch zápasů vycházel jako vítěz.

Justin Hammer neměl pravdu.

Justin Hammer nevyhrál.

Mohl se připomínat jakkoli – jizvami, sny, trýznivými myšlenkami –, ale s každým dnem, který Peter trávil obklopený lidmi, na nichž mu záleželo a kterým záleželo na něm, lidmi, které nazýval svou rodinou, Peter sílil a Justin prohrával.

Mohl ho zlomit, mohl zlomit je všechny, ale on se znova postavil na nohy, stejně jako ostatní. Byl to jejich úděl ve světě, dávali naději všem lidem, kteří si prošli tím samým nebo něčím podobným.

Nevzdával se. Bojoval.

„Jsem rád, že o mě máte starosti, opravdu," ujistil je. „Vážně. Lepší rodinu bych si nemohl přát. Ale je to něco, co musím udělat hlavně sám pro sebe. Jestli má být někdy všechno doopravdy v pořádku, nemůžu se skrývat, protože se bojím.

Ano, bojím se. Bojím se, jak budou lidi reagovat. Co na to řeknou moji kamarádi. Bojím se, že ztratím kontrolu na veřejnosti, že mě vyděsí déšť nebo příliš hlasité a nečekané zvuky.

Ale nenechám Hammera vyhrát. Přesně o tohle mu šlo a já se mu odmítám poddat. Nemůže mě ovládat nadosmrti a ani nebude. A to, že se vrátím do školy... to je můj začátek."

Ozvalo se hvízdnutí následované potleskem a on okamžitě sklopil pohled k zemi, uši, krk i tváře rudé, protože Avengers ho celou tu dobu poslouchali.

„Musím uznat, že to byla výtečná řeč, Petere," usmál se Steve.

„A pravdivá," dodal Tony.

May ho pohladila po tváři a políbila ho do vlasů. „Jsme na tebe hrdí, Petere. Nedovedeš si představit, jakou nám děláš radost."

„May má pravdu, Petere," přitakal táta. „A tohle se nikdy nezmění."

Zářivě se na ně oba – na ně všechny usmál. „Já vím."

Doopravdy to věděl. Nepochyboval, ne když mu každý den dokazovali, že to myslí vážně. Už ne.

Sesbíral všechny zlomené části sebe samého a znovu je sestavil, ale tentokrát byl silnější.

Protože Justin Hammer neměl pravdu. Protože přestože je všechno táhne k zemi, přestože jde všechno proti nim, hrdinové se nakonec vždycky zvednou ze dna.

Stejně jako se zvedl Tony Stark.

A stejně jako se zvedl Peter Parker.