To hrdinové dělají (Iron Dad & Spiderson)

Poslední slova autora

Je to tady. 

Dopsala jsem Hrdiny. 

A je to stejně úžasný a zároveň příšerný pocit jako vždycky.

Když jsem s Hrdiny začínala, nečekala jsem, jaký budou mít úspěch. Ostatně, nemyslím si, že jsem šetřila s násilím, fyzickým i psychickým, což je možná prvek, který spoustu potenciálních čtenářů odlákal – a nebo naopak přitáhl. 

Mám-li být upřímná, čekala jsem, že tenhle příběh bude mít kolem deseti kapitol, ale ono se to nakonec protáhlo na dvojnásobek (a jen kdyby to někoho zajímalo, celkově to má kolem 40 000 slov). Jenomže jak všichni vidíme, nakonec je to delší, než jsem plánovala... a vůbec toho nelituji. 

Hrdinové pro mě byli pokusem, upřímně, protože, světe div se, násilí a týrání postav není důvod, proč jsem to psala. 

Jsou to emoce. Právě na ty jsem se chtěla zaměřit, chtěla jsem poukázat, jak se stavy v nouzích mohou vyvíjet. Chtěla jsem poukázat, že i když je nejhůř, nikdy nejste sami. Že ať už vás na kolena srazí cokoli, nakonec se můžete zvednout a vyjít jako vítěz. 

A soudě podle vašich komentářů a odezev se mi to podařilo.

A já jsem vám všem čtenářům za tohle neskutečně vděčná, protože nic mě netěší víc, než když slyším, že ve vás můj příběh vyvolal emoce – ať už radost, vztek či smutek, na tom nesejde. Jde o tu pointu.

Prostě... děkuji vám všem, to se snažím říct. Děkuji všem, kteří se dostali až ke konci nebo tomu alespoň dali šanci. Pro mě to znamená opravdu mnoho. 

Windify (SD_Fanfikce)