Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟏𝟏.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝BLAISOVI SE UDĚLALO ŠPATNĚ Z TOHO, ŽE BYL NĚKDO SCHOPEN MUČIT NEVINNÉ MALÉ DÍTĚ, KTERÉ SE PROVINILO JEN TÍM, ŽE MÁ MUDLOVSKOU NEBO NEČISTOU KREV.❞

„Spěcháš?" Ze zamyšlení jej vytrhl známý hlas a Blaise podmračeně vzhlédl. Přestal si mnout ruce, když si všiml Hermionina zvídavého pohledu, jejž na něj upřela. Poznala na něm, že má starosti. Paradoxně jej znala lépe než jeho nejlepší přítel. Musel se nad tím ušklíbnout.

„Před pár hodinami mi začala směna, takže bych se měl vrátit na ministerstvo," připustil. „Ale ještě chvíli se zdržet mohu."

„To je dobře, protože na tebe mám několik otázek,"opáčila Hermiona a pokynula mu, aby ji následoval. Blaise vstal z nepohodlného křesla a následoval ji. Cupitala před ním a hnědé kudrny, jež se jí vlnily až po lopatky, jí poskakovaly do rytmu kroků. Zabini jedním krátkým pohledem mrkl na hodinky a zadoufal, že jej Harry nebo ostatní nepostrádají. Ale mohli přece kdykoliv poslat vzkaz po Patronovi. Byli tak vždy domluveni.

„Dáš si něco?" zeptala se ho zdvořile, jakmile za nimi zavřela dveře od své kanceláře. Theodore ještě nebyl zpátky, což Hermioně teď příliš nevadilo.

„Koňak, rum, whisky... máš něco z toho?" neubránil se kyselému úšklebku, čehož vzápětí zalitoval. Vzbudí tím v Hermioně ještě větší podezření, že se něco děje. Povzdechl si a rukou si unaveně přejel po obličeji. „Nic jsem neřekl. Posledních pár dní pro mě bylo náročných, ale není to nic, co bych nezvládl. Nemusíš si dělat starosti," pokoušel se ji uklidnit, ale tak nějak vnitřně cítil, že tím Hermionu neupokojí. Uměla číst v lidech. Vždyť i v něm, v Theovi, dokonce i v Dracovi viděla dobro dřív, než ho v sobě dokázali vidět oni sami. Usadila ho do křesla a sama se posadila na stůl. Povytáhl nad tím obočí, ale nijak to nekomentoval, jak by ještě na škole míval ve zvyku. 

„Nechci tě nutit do toho, aby ses mi svěřoval se svými osobními věcmi a s tím, co si zatím nepřeješ, abych věděla. Já tomu rozumím, nechceš tím nikoho zatěžovat a jsi přesvědčený o tom, že se s tím zvládneš vypořádat sám. Dobře. Ale doufám, že víš, že kdyby ti to už trochu rostlo přes hlavu, můžeš s tím přijít za mnou. Někdy nemusíš všechno zvládnout sám,"ujišťovala ho jemně.

„Já to vím, Hermiono, ale vážně o nic nejde,"opáčil bezbarvým hlasem a v duchu si dodal: chce to jen spoustu alkoholu na uklidnění a pak pěkně dlouhý spánek. A možná menší společnost v podobě Daphne Greengrassové.

„Jak myslíš. Ale teď mi, prosím tě, řekni, co se dneska stalo, že jsi sem musel Violett přivést," pobídla ho a Blaise mírně ztuhl. Nešlo si nevzpomenout –

Odkašlal jsi. „Samozřejmě. Nedaleko odsud byl zaznamenán další útok Smrtijedů." Hermiona se trhaně nadechla a jeho polil studený pot, když si uvědomil, že mu byl tak blízko... „Nejspíš mučili několik mudlovských rodin. Jednou z nich byla i ta Violettina. Já – řekl jsem jí, že se postaráme o její rodiče, zatímco jí vyléčíš ta zranění. Pravda je ale taková," na okamžik se odmlčel a zhluboka se nadechl, načež se jí podíval do očí, které jako by už tušily pravdu, „že její rodiče i babička jsou mrtví."

Hermiona pevně stiskla rty a mezi prsty sevřela desku stolu. „Už jsem jim nemohl pomoct," řekl ztěžka Blaise a sklopil pohled. „Nevím, jak by to dopadlo, kdybychom přišli o několik minut později. Ačkoliv by to pro ni možná bylo lepší."

„Takhle nemluv," zavrtěla hlavou brunetka a smířlivě mu položila ruku na rameno. „Díky tobě je naživu. Zajistil jsi jí šanci na život."

Pohlédl na ni prázdnýma očima. „Jenže ona nemá rodinu, Hermiono. Je sama, rozumíš? A pořád je to ještě dítě. Jak máš, kurva, malýmu dítěti vysvětlit, že právě přišlo o celou svou rodinu? Co teď jako bude dál?" Hermioně se v očích zaleskly slzy a pomalu stáhla ruku z Blaisova ramene. „Nemám tušení, jak jí to řeknu. Co s ní bude? V nemocnici přece nemůže zůstat navždycky. A jak je na tom vůbec?" vychrlil skoro na jeden nádech a trochu se zastyděl, že se na Violettin zdravotní stav nezeptal už předtím, sotva za ním Hermiona přišla.

„Měla zlomené prsty na ruce, mírně vykloubené zápěstí, pár šrámů a modřin hlavně na hrudi a jedno nalomené žebro," odpověděla mu Hermiona. Blaisovi se udělalo špatně z toho, že byl někdo schopen mučit nevinné malé dítě, které se provinilo jen tím, že má mudlovskou nebo nečistou krev. V takových chvílích pociťoval ke Smrtijedům ještě větší nenávist. „Dala jsem jí bezesný spánek a lektvar proti bolesti. Ještě spí. Potřebuje nabrat sílu. Ale je opravdu statečná," usmála se slabě.

Blaise zamyšleně kývl. „To je. Děkuji ti, že ses o ni postarala. Nejspíš bude mudlovského nebo smíšeného původu, protože jinak by na ně Smrtijedi nezaútočili. Pravděpodobně bude třeba jí vymazat paměť, aby zapomněla na tohle všechno."

„Blaisi –"

„Budu už muset jít," přerušil ji drsným hlasem a vstal. Věnoval jí ještě jeden pohled a srdce se mu sevřelo. Vypadala tak smutně. Polkl a kývnutím hlavy se s ní rozloučil, než z kanceláře odešel. Hermiona se za ním ještě jednou ohlédla. Chyběl jí ten veselý chlapec,jehož poznala v Bradavicích.

„Potkal jsem Blaise, vypadal docela naštvaně. Stalo se něco?" zeptal se ihned Theo, který se tu za pár minut objevil a v ruce držel krabičku s jídlem. Hermiona stále setrvávala v té stejné pozici, ale když se Nott vrátil, potřásla hlavou, jako by se vracela z hlubokého zamyšlení. Posmutněle se na něj usmála. Violett před sebou nebude mít příliš lehkou cestu a ona už teď tu malou milou dívenku litovala.