Síla moci

Kapitola 38

Caleb

Poznal jsem, že Tarasovi dochází síly, podle jeho přerývanému dýchání. Nejradši bych ho zpomalil, aby si oddechl a nabral zpět trochu sil, ale Elein sedící přede mnou mi připomínala opak. Pláštěm, kterým jsem jí ránu stáhl, začínala prosakovat její krev a její tělo mi přišlo čím dál malátnější, i když stále bojovala se ztrátou krve. Naštěstí jsme vyjeli z lesa a já stočil Tarase směrem k západní bráně, takže jsem sjel z cesty a zkrátil si to přes louku. Musel jsem nás dostat co nejblíže k oddělení hradu, kde sídlili léčitelé a tím byla právě západní strana hradu.

Musel jsem zpomalit Tarase a musel počkat než vojáci otevřely kovovou bránu, abych mohl projet dovnitř. Na západním nádvoří a cvičišti naštěstí nebylo moc lidí a ti, kteří tam byli mi naštěstí spěšně uhýbali z cesty. Přitáhl jsem otěže a zastavil Tarase jen kousíček od vchodu k léčitelům. Od někoho jsem získal nespokojené pohledy, dokud si nevšimli zraněné Elein. Jeden z mých bratrů rychle přispěchal, aby mi s ní pomohl z koně, zatímco druhý chytil Tarasovi otěže. Ten byl natolik unavený, že se mu třásli nohy a nebyl schopný ani oponovat cizímu člověku, který ho odváděl do stání.

„Co se stalo," chtěl vědět Robin. Pamatoval jsem si ho z dob výcviku. Byl jen o rok starší než já. Byl to samotář, ale výtečný bojovník se zálibami v jedech.

„Netuším, už jsem ji tak našel. Uvolni mi cestu k Mirabel," požádal jsem ho a vzal Elein do náruče.

„Corin," zamumlala a pokusila se otevřít oči.

„Najděte někdo Corin a řekněte jí, že se Elein vrátila!" zakřičel jsem na lidi okolo, zatímco jsem vyrazil za Robinem, který mi svou mohutnou postavou uvolňoval cestu přes kruh lidí, kteří nás pozorovali. Když jsme již byly v širokých chodbách hradu, rozeběhl se dopředu, aby Mirabel informoval o tom, že jí nesu zraněnou a připravila se.

„Corin," zamumlala znovu Elein a povedlo se jí stisknout levou ruku do pěsti.

„Už jsem pro ni zavolal. Teď jen vydrž. Dostaneš se z toho," pověděl jsem jí a zrychlil chůzi. Ruce mě začínaly bolet. Zrovna teď jsem moc nechápal, proč jedna z nejlepších léčitelek na hradě má pracovnu tak daleko od venkovního vchodu.

Vešel jsem do otevřených dveří, kde to vonělo nejrůznějšími bylinkami i pachem krve. Nejspíš to byl ještě nevyvětraný vzduch z noci, jelikož určitě někoho po přepadení ošetřovala.

„Polož ji na stůl," rozkázala mi Mirabel o oddělala z dřevěného stolu zakrvácené prostěradlo a nahradila ho čistým. Udělal jsme, jak mi přikázala a následně chytil Elein za ruku, abych ji dal na vědomí, že jsem tu s ní a neopustil jsem ji.

„Mirabel, chci se vás zeptat zda ještě nepotřebujete s něčím pomoci." Zmateně jsem se otočil k hlasu, který jsem znal až příliš dobře. Princezna Flér vešla dovnitř v prostých zelených šatech a její oči se rozšířily, když si všimla Elein. Udělala několik kroků až se dostala ke stolu a odvázala plášť, který jsem použil jako obvaz, aby si prohlédla ránu.

„Robine, vypadni, tady nejsi třeba a vezmi sebou tady toho zachránce. A zavřete za sebou dveře!" rozkázala Mirabel, zatímco princezna smuchlala můj plášť a znovu ho přiložila k ráně na břiše.

„Calebe, pojď." Robin mi položil ruku na rameno a zatlačil.

„Alexi, neopouštěj mě," vydechla Elein a stiskla mi ruku. Nejspíš si jen spletla jméno, ale rozhodně jsem ji nechtěl opustit.

„Ne, zůstanu tu s ní," odporoval jsem mu a odhrnul Elein pramen vlasů z pobledlé tváře.

„Budeš mi tady jen zavazet," zahřměla Mirabel a podala princezně nějakou mast s bílou zástěrou. Tu si princezna dala přes šaty a mastí si namazala ruce. Viděl jsem, jak Mirabel dělá to samé.