Síla moci

Kapitola 40

Elein

Celé tělo mě bolelo, obzvlášť rameno. Pomalu jsem otevírala oči, abych si přivykla světlu a zjistila, kde to jsem. V ústech jsem měla sucho a ve vzduchu jsem cítila vůni bylin. Z místa, kde jsem ležela jsem viděla několik bylinek pověšených na lanku, ale jinak bylo po obou stranách mé postele postavená stěna z bílého plátna, která mé lůžko oddělovala od zbytku místnosti. Oddechla jsem si, jelikož tohle používali léčitelé, takže to znamenalo, že se někdo o mě postaral a ošetřil mé rány.

Otočila jsem hlavu doleva, abych se podívala zda někde nenajdu pohár s vodou či džbán, z kterého bych se mohla napít a zbavit se suchosti, která mě trápila v ústech. Všimla jsem si, že na stole vedle mě je položený džbán i s pohárem a jen o kousek dál sedí Caleb. Hlavu měl svěšenou na bok a ruce založené na hrudi a spal. Ta pozice musela být hodně nepohodlná a až se probudí, bude ho bolet celé tělo.

Chtěla jsem se posadit, ale z ramene mi po těle vyrazila bolest a já si se zasyčením rameno chytila a radši si zpátky lehla. Bohužel jsem při svém pokusu o posazení probrala Caleba, který se rozespale rozhlédl po místnosti až se nakonec jeho pohled stočil ke mně. Bylo roztomilé vidět na jeho obličeji nevěřícnost.

„Ahoj," dostala jsem ze sebe potichu a zatoužila po vodě. Chtěla jsem se natáhnout po džbánu, ale bolest se mi opět rozběhla do těla. Naštěstí Caleb pochopil o co jsem se snažila a nalil mi do poháru trochu vody. Posunul si židli, aby mohl sedět blíž u postele a naklonil se, aby mi pomohl se napít. Povedlo se mi na posteli trochu posunout výš, takže jsem se hlavou opírala o zeď.

„Jak se cítíš?" zeptal se mě Caleb hned, jak jsem dopila. Vzal mi pohár z ruk a položil ho zpátky na stůl. Poposedla jsem si, aby se mi líp sedělo a shlédla pohledem k obvázanému rameni.

„Naživu," řekla jsem mu a pomalu si začala vzpomínat na chvíli, kdy mě zranili i jak ze mě vytáhli šíp v břiše.

„To je dobře. Mirabel má šikovné prsty, i když jí princezna trochu pomohla." Pochytila jsem jen několik slov z toho co řekl. Mirabel pracovala pro královskou rodinu, takže mě musel dovést zpátky na hrad, ale teď mě trápilo něco jiného. Rukou jsem si pomalu sjela k břichu a nadzvedla bílou košili, do které mě musel někdo obléct. Zvedla jsem její okraj a odhalila další obvaz, který mi zakrýval ránu na boku a břiše. Přitiskla jsem si ruku na ránu na břiše a pořádně na ni přitlačila prsty.

„Elein!" okřikl mě Caleb a chytil mi ruku předtím než jsem si s ní mohla poraněné místo víc prohmatat.

„Co blázníš, můžeš si přetrhat stehy," obořil se na mě. Vytrhla jsem ruku z jeho sevření a podepřela se s ní, abych si mohla sednout.

„Elein! Musíš ležet!" To jsem věděla taky, ale jedna věc mi tu neseděla.

„Necítím bolest," vydechla jsem a bedlivě pozorovala obvaz, zda z pod něj nezačne vytékat krev. Vzpomínala jsem si na bolest, kterou jsem prožívala, když mi ten muž vytahoval šíp z těla, ale teď jsem žádnou bolest necítila. Jako by tam ani žádná rána nebyla.

„Mirabel ti nejspíš dala něco proti bolesti co ji tlumí."

„Ne," zamítla jsem jeho doměnku a podívala se na něj. Tvářil se tak klidně, tak uvolněně a snad i šťastně. Nechápal co jsem se mu snažila říct.

„Pokud by mi dala něco bolesti, utlumilo by mě to celou a byla bych ospalá. Necítím se ospale ani jako v omámení a cítím bolest, která pramení z rány v rameni, ale žádná bolest mi nevystřeluje z břicha do celého těla," vysvětlila jsem mu. Jeho obočí se spojilo dohromady, když se zamračil v nevíře a následně se zadíval stejně jako já na čistý obvaz okolo mého pasu.