Už přesně nevím, kdo z mých přátel měl ten nápad zajet do mě doposud málo objeveného města oslavit rozlučku se svobodou mé kamarádky. Pravděpodobně si ani nevzpomenu na mistra tohoto plánu, ani na několik chvilek, které se pomalu měnili na tmu, jako kdybych se dívala na thrillery z několika filmů, které měly rozdílné žánry. Utíkala jsem před myšlenkami do hlubšího a hlubšího prázdna a s každou ulítlou hrou pro nevěstu jsem do sebe hodila cokoliv, co nemělo méně než 20% alkoholu. Proč jsem se účastnila? Možná, protože jsem nechtěla zklamat někoho, kdo mi byl opravdu blízko, a možná taky z důvodu, že jsem se doma dusila.
"Seš v pohodě?" Zamumlala Zuzana, která sdílela odstup od všech těch her, stejně jako já.
"Jasně, je mi fajn." Vlastně to byla pravda, teď už mi bylo fajn. Cítila jsem, jak mi alkohol rozehřívá žíly v celým těle a každý tón co vyšel z velkých repráků rozvlnil vzduch a všechno kolem, jako kdyby se zrychlovalo a zpomalovalo zároveň. Pohledem jsem přejížděla po place a hledala známé obličeje, které mě sem dovezly, abych měla pocit, že mám vše pod kontrolou. U protějšího baru se začal tvořit hlouček lidí. Nejdřív jsem si myslela, že čekají na objednávku, ale pak mi to bylo jasné. Jejich pozornost přitáhly dvě osoby sedící u baru.
"Co se tam děje?" Šťouchla jsem do Zuzany, která totálně bez emocí, ale s přehledem odpověděla.
"Je tu Radovan s Vojtěchem." Jako vždy mě nepřestávalo fascinoval, jaký má přehled o dění na místě, i když celou dobu sedí obličejem ke zdi.
" Takže lidi přestávají chlastat, aby mohli stát frontu na autogram?" Natáhla jsem ruku s panákem vodky, aby jsme si se Zuzanou mohli ťuknout.
Když mi to práce dovolila, chodila jsem na Vojtěchův stream, nebo se podívala na nějaký videa, která na mě vyskakovala z Youtube, jako jedna z nástrah závislosti. Přiznávám, párkrát jsem mu napsala na instagramu. Nic konkrétního, jen malá snaha o to se poznat, zahlédnout kousek něčeho, co není jen za kamerou. Beznadějný pokus o konverzaci. A pak - jsem to vzdala. Nevím, co jsem si myslela. Nechala jsem to být a spokojila jsem se se Subem a mýma pro něj neviditelnýma zprávama v chatu s pokusem o vtip. Prakticky jsem po nějaké době vystřízlivěla z domění, že bych měla být výjimkou.
Asi za dvě hodiny, kdy jsem konečně zahlédla nevěstu, která očividně ztrácela pojem o světě, vstala a šla zkontrolovat Zuzanu na malou terasu za parketem. Stála tam s cigaretou v ruce a vyprávěla náší společné kamarádce Lucce o tom, jak by vypadala její rozlučka se svobodou plná striptérů, zadků a piva.
"Viky, tady!" Volala.
" Co je holky? Odpočíváte?."
" Ani náhodou, chystáme se na další kolečko."
"Vodka?" Obě kývly a já se vydala zpět pro pár drinků. Soukala jsem se mezi vlnícímy se těly podnapilých lidí a zároveň se soustředila, abych na mokré podlaze neudělala provaz. Přežila jsem. Zdárně jsem se dostala do volného prostoru, který měl asi 1m2 a rychle natáhla ruku k baru k přivolání barmanky. Aniž by mi to došlo, stála jsem tváří v tvář Vojtěchovi, který na mě zíral a čekal, až začnu mluvit. Strnula jsem.
"Já." Jazyk se mi přilepil na patro a jako kdybych byla v hypnoze jsem se dívala do jeho očí.
"Třikrát Vodku!" Vykřikla jsem na procházející barmanku, která se zastavila, vytáhla tři sklenice, naplnila je, já hodila peníze na bar a klidila se z cesty. Styděla jsem se a z minuty na minutu mi adrenalin pomohl vystřízlivět. Pak jsem pro pití posílala výhradně Zuzanu, která se sice vracela asi po hodině, ale riskla jsem to, nechtěla jsem se k baru vrátit. Nevím, proč mi tak záleželo na tom, abych nevypadala, jako další čekající ve frontě na podpis nebo fotku. Chvílemi mě rozčilovala jejich přítomnost, ale není nic, co by pár panáků s přáteli nenapravilo. Každý z nás se jednou propil do stavu, kdy mu přestalo záležet na veřejném mínění a vlastně na všech těch kravinách okolo, který by jste za střízliva brali, jako negativní vlivy.
"Hele, já už asi pojedu, mám dost." Oznámila jsem Zuzaně, která to možná ani nestihla zaregistrovat, sebrala se a šla ven.
Pamatovala jsem si záchytný bod, zastávku autobusu, podle které bych zjistila lokalitu a zavolala si taxíka za peníze, které jsem nestihla všechny propít. V půli cesty začalo mírně pršet. A než jsem byla na zastávce, strhl se prudký liják a já promokla na kost. V zákrytu autobusové zastávky jsem vytočila číslo taxíku. V telefonu se ozval hlas ženy středního věku. Po chvíli jsem zjistila, že mluvím do hluchého telefonu. Obrazovka zčernala a telefon dal na jevo, že vyčerpal poslední kapku baterie, kterou jsem si slíbila, že ji nabiju před odjezdem. Rozhlédla jsem se okolo a když nikdo nikde nebyl, kopla jsem do kovového rámu přístřešku a zanadávala.
" Tak se podíváme, super, autobus jede za dvě hodiny." Přesvědčovala jsem se přehnanou ironií, že dvě hodiny jsou přece v pohodě. Zůstala jsem sama mokrá sedět na lavičce a rozhodovala se, jestli zůstanu a počkám, nebo se vrátím do baru. Byla mi zima a tak jsem se rozhodla pro cestu zpět do baru. Po chvilce jsem uslyšela známe hlasy. V dálce šel Radovan, který přemlouval Vojtěcha, aby navštívili další bar po cestě. Široko daleko nikdo jiný nebyl a tak jsem šla přímo k nim.
"Ahoj, vybil se mi mobil, můžete mi prosím zavolat taxi?" Rukama jsem si mnula ramena a modlila se, ať už je to zamnou.
"Jo, jasný." Odpověděl Vojtěch.
" A nechceš ještě skočit na něco dobrýho k pití?" Bez váhání odpověděl Radovan.
" můj výlet nejspíš skončil." Ukázala jsem na mokré oblečení a úplně mrtvý telefon.
" Tak to se pleteš, pojď s náma, taxíka zavoláme pozdějc." Mávl rukou.
"Hele, bydlím tady za rohem, pokud se ti ještě nechce domů." Vojtěch ukazoval na křižovatku před námi. Bylo to dost divný, ale přes to jsem se nenechala dlouho přemlouvat a za chvíli stála u Vojtěcha v obýváku s půjčeným trikem Marilyna Mansona. Oblečení se mi sušilo na topení a mohla jsem si nabít telefon. Do toho všeho pokračovala další párty u někoho, kdo paradoxně ani nevěděl, že jsem mu psala zprávy. Najednou byla mlha pryč a místo prázdných písmen jsme si všichni tři vyměňovali názory u flašky Rumu, který jsem snad nikdy nepila. Pak Radovan při nekolikátém, neúspěšném pokusu o zapálení doutníku usnul a to byl čas jít domů.
"Asi bych měla jít, díky za pomoc".
" A kde vlastně bydlíš?" Zeptal se Vojtěch.
" Právě proto bych měla jít, je to docela dálka, ale za chvíli mi pojede autobus, takže bych měla jít."
"Jasně, vzbudím ho, půjdu ho hodit domů a kousek tě doprovodím." Buzení nalámaného Radovana nebyl lehký úkol, ale Vojtěch si uměl poradit. Radovan bydlel jen o pár vchodů dál. Po cestě se krapet probral a zvládl si i odemknout dveře. Když se Vojtěch ujistil, že Radovan vstoupil do správného bytu, šli jsme dál, až na křižovatku, odkud jsem viděla na autobusovou zastávku.
"Díky za pomoc. A to triko ti třeba pošlu zpátky."
"Není za co." Odpověděl stručně. Konverzace se ukončila velkou tečkou, otočila jsem se a udělala dva kroky, než jsem ucítila jeho ruku, jak mě drží za zápěstí. Stále jsem k němu stála zády, srdce mi divoce bušilo a znemožnilo mi slyšet cokoliv jiného.
"Promiň." Otočila jsem se a začala ho líbat. Jeho ruce se obmotali kolem mého těla a pevně stiskl. Líbala jsem ho s výčitkami v pozadí, že přijde ten pocit, že jsem se zaprodala tváři twitche, že tu budou otázky proč a za jakých úmyslů, že budu odhozena do pytle s ostatníma holkama, který se chtěly dostat do hledáčku veřejnosti. Nadávala jsem si do idiotů, husiček, naivek, ale to už jsme byli zpátky u jeho dveří a než jsme stihli projít předsíní, zůstalo na mě jen to jeho triko. I když jsem si tisíckrát opakovala, že je to chyba, můj mozek dával úplně jiné instrukce. Rozepínala jsem mu pásek u kalhot a vnímala každý dotek, jako hnací motor k dokončení tohohle příběhu. Ležela jsem na posteli v kalhotkách a s každým polibkem níž a níž mnou projíždělo vzrušení, jako elektrický proud. Každý vzdech tě nutil pokračovat až do sladkého konce večera. Každé sevření jeho náruče dávalo impulz tomu, že chceš víc a víc. Cítíš ten žár, který tě ve vteřině může pohltit a ty se ocitneš v prázdnu myšlenek, když budeš bez něj. Chceš ho teď, pak znovu a znovu na tisíc způsobů, na tisíc nocí.
Milovali jsme se tolikrát, že mi přišlo, jako kdyby to trvalo celou noc. Žádný záhyb těla nezůstal bez doteku, jeho ruka střídavě svírala a povolovala stisk na mém krku, chtěl to, chtěl mě mít ve své moci.
Probudila jsem se až dopoledne s lehkou bolestí hlavy. Na telefonu spousta zpráv a zameškaných hovorů od přátel. Měli starosti, pochopitelně. Zadívala jsem se na Vojtěchova holá záda a přemítala, co bude dál. Posbírala jsem si své věci, oblékla se a šla zpátky k posteli.
"Než abych si prosekávala trnovou cestu plnou obhajoby "proč" já k tobě, najdi si ty cestu ke mě." Políbila jsem ho, položil mi ruku na tvář a pak mu spadla zpátky na postel. Odešla jsem a zanechala za sebou stopu, kterou buď zamete a zmizí v prázdnu, nebo nechá cestu otevřenou. Znovu jsem stála na autobusové zastávce a po několikátém pokusu autobus nakonec přijel.
Každý den vidím jeho tvář na Twitchi. Sem tam napíšu do chatu zprávu, která zůstává ignorovaná. Až do chvíle, kdy se objevil lajk na instagramu u mé fotky s tričkem MM a noc prosvítil display mobilu s upozorněním na zprávu.
Zobrazeno
"Ahoj".
