Kdo vlastně jsem...?

Když ještě nic, netuším...

"Ahoj zlato, tady jsem!! Majkle!!" zakřičela na mě Renesmé z poza obrovského davu na letišti a mávala rukama nad hlavou, jako by hořelo. Rozeběhl jsem se k ní a objal ji nejsilněji jak to šlo a nechtěl jsem ji pustit. "Jak bylo na Novém Zélandu, lásko?" zašeptal jsem jí sladkým hlasem do ouška. "Nádherně, ale chyběl si mi tam, že jsem si to tam ani neužila naplno" zašeptala mi tím nejkrásnějším hlasem, tím jejím.

Odcházeli jsme ruku v ruce z letiště k autu, otevřel jsem jí dveře od auta jako gentleman "nastupovat krásná paní" usmála se na mě tak, jak to umí jen ona "oh, děkuji mladý pane". Když se usadila, zavřel jsem jí dveře a nasedl jsem na místo řidiče. Nastartoval jsem a s úsměvem jsem se na Renesmé otočil "kam to bude, miláčku?". "Domů prosím, ale to že mi říkáte miláčku, by jste neměl říkat mému příteli, byl bx naštvaný a to vám nepřeji" řekla mi s tím dokonalým úsměvem. "Nebojte, nebudu vám dělat problémy" zařadil jsem a vyjeli jsme z parkoviště na silnici, po cestě jsme poslouchali naše oblíbené písničky, zpívali jsme si a jenom jsme se smáli. Když jsme přijeli před panelák, kde jsme měli společný byt, pořád jsme se smáli, zaparkoval jsem a vystoupili jsme z auta. Vešli jsme do vchodu a vybrali poštu, kde bylo psaní z Nového Zélandu kde byla Renesmé na pracovní cestě s firmou makléřů. "Co myslíš, že tam bude?" otočil jsem se na ní s tázavím pohledem. "Asi výplata, myslím." odpověděla mi a dívala se na obálku s velice překvapeným pohledem "ale říkali, že mi jí dají osobně, ale uvidíme nahoře".

Sebral jsem ze schránky zbytek pošty, kde byli samé přání k návratu pro Renesmé a účty za plyn. Předal jsem jí přání se slovy "je ti jasné, že budeme muset všechny tyhle navštívit?" a usmál jsem se na ní jako nevinný andílek. "Oh, to bude návštěv" zakroužila očima a odfrkla si "raději bych zůstala s tebou na gauči s popcornem a nějakým hororem". Objala mě a řekla "nepůjdem do bytu?". "Jasně, stáhl jsem ti poslední díl Stmívání, když jsme to nestihli před odjezdem". "Tak to si uděláme hezký večer na gauči a vybalování necháme až na ráno, okay?" řekla, vzala mě za ruku táhla za sebou směrem do bytu.

Když jsme se dostali před byt i se všemi kufry vytáhl jsem klíče z levé kapsy mojí bundy a odemkl jsem. Pomalu jsem ani neestačil vxtáhnout klíče ze zámku a Renesmé už sebrala všechny tašky, vrazila mi je do rukou a vběhla do bytu tak rychle, že jsem ji ani neviděl. Začala lítat po bytu, objímat úplně všechno a řvát "ty jsi mi tak chyběl, ty si mi taky chyběl neboj a ty taky...!!". Začal jsem se hrozně smát, vzal jsem Renesméniny tašky a odnesl je do ložnice.

Připravil jsem film a popcorn, než se Renesmé přivítala s celým bytem a čekal jsem s připraveným dokonalým přivítáním pro tu nejdokonalejší holku na světě...