Oheň a pelyněk

4.kapitola

4. kapitola

Bylo to divné. Měla cítit vztek, žárlivost, ale místo toho přišla jen úleva. Zřejmě to tak mělo být. Jediné, co ji na celé situaci vadilo bylo, že teď neměla kam jít. Napadlo ji, že by se měla vrátit ke kořenářce, odpočinout si a pak se rozhodnout co dál. Byl sice večer, ale cestu znala a tma jí nevadila. Neměla v úmyslu zůstávat v Podmoklech ani o minutu déle. Řekla si, že dojde aspoň do Kamenice, tam přespí a ráno se vydá na cestu do Lhoty. Chvilku uvažovala nad zkratkou přes les, ale pak přece jen zvolila známou cestu. A snad by i po té cestě šla, kdyby zrovna nezačalo trošku pršet a jí se zdálo, že se v lese přece jen lépe schová. Na strašidla nevěřila a do tmy bylo ještě daleko.

Les nebyl zdaleka tak hustý a tmavý, jak ji varovala selka a pěšinka byla hezky vyšlapaná a lemovaná vzrostlými břízkami, které ji dobře chránily před zářijovým deštíčkem. Luciana sebrala pár hub do polévky a cesta jí příjemně ubíhala. Po nějaké době však začal les houstnout, cestička už nebyla tak zřetelná a pozdně letní destiček se změnil v pořádný liják. Obrovské, ledové dešťové kapky ji oslepovaly a ani nepočítala, kolikrát už klopýtla a upadla. Netrvalo dlouho a byla promočená a promrzlá až na kost. Déšť stále sílil, přidal se prudký vítr a z dálky se ozvalo i hřmění. Nevěděla, kde je a nejspíš sešla z cesty. Rozbrečela se a vzápětí se nenáviděla za svoji slabost. Šla dál a poslepu kladla jednu nohu před druhou. Po pár krocích do něčeho vrazila. Vytřela si vodu z očí, odhrnula vlasy z čela a zjistila, že narazila do polorozpadlého plotu, který vedl kolem nějakého stavení.

Hájovna! Zaradovala se a bez váhání vešla dovnitř.

Hájovna byla opuštěná a sychravá, ale lepší než nic. Luciana si zrovna teď nemohla moc vybírat. Postavila nůši na suché místo a hledala něco na sebe. Bohužel to vypadalo, že i veškeré její náhradní oblečení bylo mokré. Našla aspoň křesadlo, zapálila smolnou louč, kterou měla dobře zabalenou ve voskovaném plátně a rozhlédla se kolem. V místnosti byla sice bytelná pec, ale pochybovala, že by se jí podařilo najít kousek suchého dřeva. Možná ve dřevníku, nebo na půdičce, napadlo ji a vydala se na průzkum. Sotva však otevřela dveře do druhé místnosti vztyčila se před ní obrovská, tmavá mužská postava.

„Okamžitě odejdi!" řekl mocným hlasem, který doprovodil záblesk a hřmění hromu.

„Promiňte pane, ale zabloudila jsem a je tam bouřka."

„To je mi úplně jedno. Tohle je můj dům a tebe jsem nezval."

„Jenom se usuším a hned půjdu. Nemám v úmyslu se zde zdržovat."

„Půjdeš hned."

„Ne!" řekla Luciana pevně. Muž k ní však přistoupil hodil si ji přes záda, jako pytel brambor a vyhodil ji ven do jehličí. Pak zabouchl dveře a zavřel je na petlici. Luciana bouchala a prosila ať jí aspoň nechá vzít si své věci, ale dveře se neotevřely. Obešla chalupu, ale žádný další vchod nenašla. I okna byla zavřená. Jediná možnost byla vlézt do chalupy vikýřem, ale střecha byla děravá a trámy jistě ztrouchnivělé. Její zrak padl na velký ořešák, jehož jedna větev dosahovala až k vikýři. Za sucha by to pro ni byla hračka, jenomže teď pršelo, jen se lilo. Větve byly mokré a kluzké, avšak jiná cesta nebyla. Jako kočka vyšplhala na strom a otevřeným vikýřem se spustila zpět do hájovny. Z půdičky vedly dolů rozvrzané dřevěné schody, ale to jí neodradilo, v kostele už lezla po horších. Hromotluk už na ni čekal. Sotva se dotkla posledního schodu, chytil ji za ruku a znovu ji táhnul ven.

„Půjdu sama," křičela Luciana, „jen si vezmu své věci." Pustil ji a ona si vzala nůši na záda. Venku stále lilo, hřmělo a křižovaly se blesky, ale viděla, že jí asi nic jiného nezbývá.