Cejch na celý život

Proč?

8.června 1940

Reinhard
Seděl jsem vedle Charlotte a objímal jsem ji. Nechtěl jsem to udělat,ale musel jsem. Sice v plánu nebylo,abych se do ní zamiloval a já ani ze začátku nechtěl,ale stalo se tak a já musel vyplnit svůj úkol. Má hrdost a loajalita k otci byla silnější než láska k ní. ,,Nechceš se jít projít?" zeptal jsem se a pustil jsem ji. ,,Jo,klidně" řekla a usmála se. Zvedli se a vyšli jsme z domu,vedl jsem ji k lesu,kde už bylo odstavené auto. Byli jsme celou cestu mlčky a když jsme se blížili k autu,tak jsem ji vzal za hlavu a praštil jsem jí s hlavou silně o strom. Povedlo se mi aby ztratila vědomí na jednu ránu,hned jsem ji chytil do náruče a donesl do auta,kde jsem ji dal na zadní sedadla a pak jsem nasedl do auta. Zevnitř jsem zamkl,kdyby mi pak chtěla utéct. Nastartoval jsem a vyjel směr Rusko. V bezvědomí byla už celých dvacet hodin cesty,trochu mě to znepokojovalo,ale nijak jsem se o ní nestaral. Zaparkoval jsem u jednoho domku v jedné ruské vesničce. Vytáhl jsem ji z auta a až teď jsem si všiml,že má na čele teď už zaschlou krev. Donesl jsem ji dovnitř domu a došel jsem s ní dolů do sklepa,byla tam malá cela s postelí, na kterou jsem ji položil. Pak jsem ji tam zamkl a ze sklepa jsem odešel.

Charlotte
Probrala jsem se a pomalu jsem si sedla,šíleně mě bolela hlava. Rozhlédla jsem se kolem sebe,nevěděla jsem kde jsem. Sáhla jsem si na hlavu,z čela mi tekla krev. Jediné,co jsem si pamatovala bylo to,že jsem byla s Reinhardem a pak už jen černo. ~Reinhard!~ proběhlo mi hlavou. Rychle jsem se zvedla na nohy,ale zamotala se mi hlava. ,,Reinharde..." vydechla jsem a zase jsem si sedla.
„Reinharde !"křičela jsem do prázdného prostoru se zatuchlým vzduchem. Po chvilce se Reinhard objevil před mřížemi. ,,Reinharde..."
vydechla jsem opakovaně a vyčerpaně jsem se na něj podívala.
„Promiň,ale to,že se do sebe zamilujeme nebylo plánované" řekl potichu tak,že ho nemohl nikdo jiný slyšet. Jeho věta se mi zabodla do srdce,jako dýka. ,,Proč?" vydechla jsem a oči se mi  začaly plnit slzami,zvedla jsem se a došla jsem pomalu ke mřížím a chytla jsem  je do rukou. ,,Proč?" zopakovala jsem tiše. ,,Musel jsem. Musel jsem to udělat. Byl to můj úkol a až moc dlouho jsem to odkládal" zamumlala láska mého dospívání. ,,Nemusel jsi nic dělat" zašeptala jsem a rozbrečela jsem se,sledovala jsem ho. Tak moc mě to,co říkal bolelo u srdce. ,,Ale ano,Charlotte musel jsem... A navíc má hrdost a loajalita k otci a k mé vlasti byla silnější,než...láska k tobě" zamumlal s těžkým dechem. Tohle mi doslova podlomilo kolena a já se ocitla na zemi. ,,Co jsem ti udělala?" zašeptala jsem tiše a vzlykla jsem. ,,Ty mě nic,ale můj a tvůj otec se nějak...nepohodli" zamumlal. ,,A to to musíme odnést my? Já? Ty bys měl stát při mě..." zašeptala jsem téměř na pokraji zhroucení.

Reinhard
Také mě bolelo u srdce ji takhle vidět,ne že ne,ale nemohl jsem s tím nic dělat. Nemohl jsem jít proti otci,neměl bych nejmenší šanci. ,,Nemohl jsem zůstat s tebou. Copak to nechápeš?" vydechl jsem tiše a zoufale. ,,Pane bože, Charlotte! Prostě to prosím pochop" zamumlal jsem a zoufale jsem ji sledoval. ,,Reinharde!" zahřměl nahoře ženský hlas Margarette Adlerové,matky Charlotte. Ještě jsem věnoval vzlykající Charlotte jeden poslední pohled a vyběhl jsem nahoru. Došel jsem za Margarette a podíval jsem se na ni. ,,Ano?" zamumlal jsem. ,,Kde je?" zeptala se. ,,Zavřená dole,ale nechoď za ní. Nezvládne to" zamumlal jsem a sledoval jsem ji. ,,A to jako proč?" zamumlala rozlobeně. ,,Je psychicky úplně na dně,nezvládne to"

Charlotte
Seděla jsem na zemi a plakala jsem,obličej jsem si složila do dlaní,tiše jsem vzlykala. Nemohla jsem tomu uvěřit,nechápala jsem jak mi to mohl udělat. Stále jsem dokola slyšela v hlavě jeho slova... ~Má hrdost a loajalita k otci byla silnější než láska k tobě...~ Cítila jsem se hrozně a moje zlomené srdce se topilo v pocitu zrady...