Nerozhodný [MadaNaru - Čtenářská povídka] ✓

29. Blázen

Až se dostanete k části, kdy se Naruto opět dostane k Madarovi domů, pusťte si tenhle song, psala jsem to při něm ^-^

Madara se s povzdychem asi po deseti minutách zvedl z gauče a zamířil do ložnice, kam tušil, že se Naruto nejspíše odebral. Museli si to prostě vyříkat mezi sebou, jinak věděl, že nebude mít klidné spadní, přesně jako doteď. 

Zaklepal ze slušnosti na dveře, i když byl ve svém bytě a mohl si do svých pokojů chodit, jak se mu zlíbí.

,,Naruto?" zaklepal znovu, ,,Můžeme si prosím pomluvit?"

Sám se divil tomu, že ho požádal. To dělal málokdy. 

Avšak z pokoje nevycházel žádný zvuk.

Nadechnul se, vydechnul a vzal za kliku. Jaké bylo překvapení, když ložnice byla prázdná.

,,To je idiot!" zařval vztekle, když mu došlo, že ten kluk zmizel tiše jako myška pryč, ,,Až se mi dostaneš pod ruku, roztrhnu tě jako hada!"

S tím popadnul peněženku, mobil a klíče a vyběhnul do víru města. Netušil, kde by ho mohl hledat, ani kam by mohl jít. Pobíhal po náměstí, jako blázen a ptal se lidí, jestli náhodou neviděli mladého blonďáka o berlích. Bohužel se vždycky setkal se zápornou odpovědí. Lidi byli zahloubáni do svých problémů a svého života, než aby si všímali pořádně okolí.

º•º•º

Na náměstí ani v blízkých uličkách nebyl, proto se rozhodnul prohledat blízký park sídlící blízko jeho bytu. Napadlo ho, že se možná mohl vydat domů a přes park by si zkrátil cestu, než kdyby se belhal po hlavní ulici. Navíc tam byl dostatek laviček k odpočinku, kdyby mu docházeli síly.

º•º•º

Jeho dedukce byla více, než správná, když asi v půlce parku uviděl sedět na lavičce blonďatého mladíka s hlavou v dlaních a berlemi položenými vedle sebe. Nepříjemně ho začalo píchat u srdce, když mu došlo, že tenhle stav zavinil on sám a ještě začínal být víc naštvanější na jdoucí lidi kolem něj. Nikdo se u něj nezastavil, aby se zeptal, jestli se mu něco nestalo, když má u sebe berle. Nikoho nezajímal. Tahle lidská neohleduplnost a sobeckost a nezájem o ostatní Madaru více, než vytáčela. Pomalu se k němu přiloudal a sedl si vedle něj. 

,,Můžeš mi říct, proč si zmizel?" zeptal se ho tiše.

Naruto sebou trhnul, když uslyšel jeho hlas a srdce se mu rozbušilo ještě víc. 

,,Chtěl jsem... Chtěl jsem jít domů," vzlyknul, ,,a-ale uvědomil jsem si, že-že nemám klíče,"

,,Tak sis chtěl ustlat v parku?" ušklíbnul se Madara.

Nemyslel to nijak ironicky, sarkasticky nebo zle. Prostě jenom z toho chtěl udělat jenom hloupý vtip. Chtěl, aby přestal brečet.

,,Cokoliv lepší, než... Bejt s tebou v jednom bytě," špitnul Naruto sklesle a utřel si mokré oči od slz.

Začal zírat před sebe.

,,Mohli bychom se vrátit a v klidu si o všem promluvit?" 

,,Nemáme už o čem mluvit. Nechte mě bejt." zabručel a rty se mu zase začali chvět.

,,Byl bych rád, kdybys mě občas taky nechal něco říct, než se vždycky hloupě sebral a zbaběle utekl. Myslel jsem, že z boje neutíkáš."

,,Když je boj předem prohraný, nemá cenu zůstávat a snášet další rány. Lepší je zachránit to, co z nás zbilo a někde v temným koutě se dát dohromady."