Nové Dimenze

Krysí Jed

 Ta tmavá místnost připomínající opuštěné královské sídlo vypadala jako skladiště použitých svíček, na kterých se usazovaly tlusté vrstvy prachu. Byly postaveny na všem, co se v místnosti nacházelo. Od starých skříní a stolů až po dva nachové trůny. Ty se tyčily na nízkém stupínku u vysokých oken gotického stylu, podél kterých se jako dvě obrovské pavučiny pohupovaly černé průsvitné záclony.

Leckdo by se v takových prostorech chvěl strachy. Vysoká hubená žena ale nevypadala ani v nejmenší míře vyděšená. Procházela se po rudém koberci, který stářím nabíral spíše černý odstín a spokojeně zapalovala jednu svíčku po druhé. Působila, jako by byla doma.

Jakmile zapálila poslední, prohrábla si své dlouhé černé vlasy a spokojeně se posadila na trůn. Vypadalo to, jako by někoho očekávala, protože za pár minut se rozrazily dveře a dovnitř vešla malá postava zahalená v kápi a poklekla před ženou na studenou podlahu.

Ta vůbec nereagovala a dále si v rukou hrála s jednou ze svíček. Když přejela dlaní nad plamenem, oheň zezelenal na barvu krysího jedu. Poté ji odložila a upravila si své krásné havraní šaty.

,,Má paní," oslovil ji posel hlubokým hlasem.

,,Přináším důležité zprávy."

,,Jestli je to další zbytečnost..." odsekla ho chladně.

,,Od jednoho zdroje v Safírovém zámku jsem slyšel, že je dnes Noc znovuzrození."

Veškerý klid přítomné ženy se vytratil. Prudce vstala z trůnu a přitom shodila jednu svíčku na zem. Plamen ale zůstal v původním stavu a nic nechytlo.

,,Na co čekáš? Okamžitě se vydej k nejbližšímu portálu! Toho potomka potřebujeme víc, než cokoli jiného."

Posel se narovnal a pohlédl na svou paní. Nešlo jí vidět do tváře, jelikož za ní prosvítalo jediné světlo v okolí - mimo svíčky.

,,Má paní, obávám se, že už to nestihnu." I přesto, že byl celý zahalený v kápi, šlo vidět - i slyšet -, že se mu hrdlo chvěje strachy.

,,Proč vždycky všechno musím dělat sama? Co si nezařídím, to nemám. Řekni mi, od čeho mám lidi jako jsi ty?" vstala a pomalu se přibližovala k poslovi. Ten ale mlčením dával najevo, že se odpovědi nedočká.

,,Když nejsi schopný plnit mé rozkazy, asi už tě potřebovat nebudu. Víš měla jsem tě docela ráda. Tvoje dovednost získat jakoukoliv informaci se mi hodila. Bohužel nic netrvá věčně, viď? Život obzvláště ne." žena už stála přímo před poslem a z výšky ho pozorovala. Ledovými konečky prstů ho uchopila za špičku brady a ostře s ní trhla na stranu, což mu strhlo kapuci a odhalilo tak jeho zrzavé kudrnaté kadeře a odpudivý obličej. Mladík sykl bolestí.

,,No, co víc bych mohla říct? Třeba, 'budeš mi chybět'?"

Posel pochopil a instinktivně začal couvat. ,,Prosím, budete toho litovat."

,,Já nikdy nelituji svých rozhodnutí, Benjamine."

Chlapcovo tělo najednou přestalo poslouchat a dal se na útěk. Cestou převrhl několik svíček a párkrát o něco zakopl, ale pokaždé to ustál. Jakmile doběhl ke dveřím, zpocenýma rukama uchopil kliku. Bylo ale pozdě. Z jeho hrudi se už vysávala duše jedovatě zelené barvy, která vedla přímo do jejích dlaní.

Veškerá poslova energie se vytrácela a tak i všechny životní funkce. Jeho tvář začala blednout a obě kolena se mu podlomila, takže nehybně dopadl na zem.

Žena zhluboka vydechla a kopla ho něj, aby se ujistila, že je mrtvý.

,,Víš, že to dělám nerada, ale nedal jsi mi na vybranou."

                                         ☾

,,Caelio, přibal k tomu ještě tenhle meč. Nemůžeme riskovat, že nám dojdou zbraně." Isaac se na zlomek sekundy zastavil, aby hodil Caelii přes celou zbrojnici meč a pokračoval v přešlapování. Nedočkavě chodil s černou taškou okolo stěn, které byly pokryté nejrůznějšími zbraněmi a každou druhou házel dovnitř.

,,Je ti jasný, že už na tobě samotném visí čtyři dýky a dva meče? Nehledě na ty tvé čáry máry. Myslím, že už to stačí." připomněl mu Gabriel.

,,Musíš být hlavně schopný se hýbat."

,,To říkáš teď, ale až ti tam nějaká nestvůra bude žrát tu tvou chytrou kebuli, tak budeš mluvit jinak." pokračoval ve výběru zbraní.

,,Myslím si, že už to opravdu stačí, Isaacu." řekla Caelia, když si zrovna obouvala boty, které jsou v lidském světě považovány za motorkářské.

,,Jsi v pořádku? Chápeme, že je to pro tebe velký stres. Můžeš s námi o tom mluvit." Pokračovala, když viděla, že nepřestává.

,,Nechci Ariane zklamat. Je pro mě jako moje vlastní matka. Ujala se mě, když jsem přišel o mámu." Caelia viděla na Isaacově tváři smutek se strachem.

,,To bude dobrý, brácho. Kryjeme ti záda. Jasňačka?" přišel k němu Gabriel a dal mu ruku kolem ramen. Isaac ho objal a Caelia se přidala k nim. Chvíli tak zůstali a užívali si chvilky s přáteli.

,,Už dost, už dost!" vykřikl Gabriel.

,,Caelia tak smrdí že už nevydržím být v její blízkosti."

Caelia rychlostí světla trhla rukou k jeho krku a rázem mu k němu tiskla kudlu.

,,Radím ti mě neprovokovat, když mám po kapsách zbraně." oba dva se stále smáli.

,,Jenomže ty máš u sebe pokaždé nějakou zbraň. To bych tě potom nemohl provokovat nikdy."

Isaac se zasmál, chytil Gabriela za rukáv a táhl ho za sebou.

,,Tak jo, myslím, že už máme vše, co potřebujeme. Najdeme nejbližší portál a můžeme jít."

Za chůze si pomalu začal vytahovat sensor mezidimenzních portálů a dal se do hledání. Prošli tajným průchodem, který je zavedl přímo do hustého lesa k portálovému oblouku, který sloužil pouze k nouzovým použitím. Byla to cesta, kterou znala jenom Ariane a pár dalších lidí, kterým bezmezně důvěřovala. A Isaac byl mezi nimi.

Když se zastavili u portálu, všichni tři se na sebe odhodlaně podívali.

,,Hlavně buďte opatrní, ať se nikomu z nás nic nestane." varoval je Isaac.

                                              ☾

Juliet dopadla naprosto vyčerpaná na svou postel a snažila se nevnímat bolest všech svalů v jejím těle. Aaron jí dal pořádně zabrat. Občas si aji říkala, jestli to nedělá naschvál, protože je tady nová. Nezkoušela si ale stěžovat. Nechtěla působit jako slaboch.

Asi čtyři hodiny mu trvalo jí vysvětlit, jak fungují jednotlivé zbraně a musela je všechny vyzkoušet. Nezdá se to, ale většina z nich je těžší, než vypadají. Musela ale přiznat, že to byla větší zábava, než školní tělocvik. I přes to, že už si skoro nic nepamatuje.

V jejím normálním světě se vždycky cítila, jako že tam nepatří. Že je jiná, než všichni ostatní a že jí nikdo nechápe. Myslela si, že má prostě jenom nějakou špatnou energii, která odpuzuje lidi. Teď se ale cítí, že konečně může být sama sebou. Což pro ni za normálních okolností bylo dost náročné.

Hrozně ji mrzí, že nikdy nebude mít tu šanci ukázat tento úžasný svět jejím milovaným rodičům. Bohužel, když jedna skvělá věc přijde, druhá skvělá věc musí odejít. Tak už život občas funguje.

Bylo asi půl jedné ráno a začala na ni dopadat únava. Na to, že v pokoji nebyly žádné okna a čerstvý venkovní vánek příjemně vyplňoval její ložnici a vytvářel tak nádhernou melodii, která působila jako ukolébavka, bylo v jejím pokoji příjemné teplo a vlastně jí tam nic nevadilo. Žádný hmyz zde nebyl a slyšela z venku šumění dopadající vody vodopádu.

Když pomalu začínala zabírat uslyšela krásný zpěv, který ji pobouzel k tomu, jít vykouknout z okna a zjistit kdo tak nádherně zpívá. Rozhodla se ale, že počká na Gabriela, až se vrátí z výpravy a ukáže mu veškeré tajemství, co Safírový zámek ukrývá. Rozhodně se ho nezapomene zeptat i na tajemný půlnoční zpěv.