Měsíc na táboře

5.kapitola

Vzbudila jsem se asi půl hodiny před budíčkem, tak jsem toho využila a šla si udělat ranní rutinu, dokud tam nebude narváno.

Když jsem přišla na chatku, holky ještě spaly. Nechtěla jsem je budit, tak jsem si vzala knížku a zase se začetla. "Ten Hardyn je prostě skvělej." pomyslela jsem si.

Přesně v 8 nám někdo zaklepal na dveře, jelikož jsem byla jediná vzhůru, šla jsem otevřít. Za dveřmi stála Sofi.
" Ahoj prcku." pozdravila mě.
" Čauky. " koukla jsem na ni.
" Jak jsi se vyspala?" tázavě se na mě podívala. " Ale jo, šlo to." řekla jsem. " Holky, budíček!" zakřičela na ně Sofi. Ty hned vylétly z postele a ptaly se, co se děje. Zasmály jsme se. " Je ráno, přesněji 8 a máme budíček. " řekla jsem jim ještě se smíchem v hlase.
Potom už Sofi odešla a holky šly do umývárny. Zůstala jsem na chatce sama. Přemýšlela jsem o mámě.
Mám ji ráda, je to moje máma, ale mrzí mě, že se se mnou ani nerozloučila a jen mě vyšoupla na měsíc z domu. Po tváři mi přejela slzička. Rozbrečela jsem se.

Po chvilce se na chatku vrátila Aby. Všimla si, že jsem brečela.
" Mio, co se stalo?" pohlédla na mě.
" Nic se nestalo Aby." řekla jsem s pohledem k zemi.
" Vidím, že si brečela, Mio, mně můžeš říct všechno. Známe se jen chvíli, ale i tak jsi mi přirostla k srdíčku!" jen jsem ji objala a potichu zašeptala... " Řeknu ti to po obědě, až bude volno. " řekla jen... " Dobře Mio."
" Kde jsou vlastně holky?" chtěla jsem změnit téma.
" S někým se tam zapovídaly. Nevím, kdo to byl, neznala jsem je. " odpověděla.
Ještě jsme si povídaly, když už konečně přišly holky a my mohly jít na snídani. Už jsem měla obrovský hlad.
Sedly jsme si ke stolu v rohu místnosti. Ke snídani jsme si mohli vzít, co jsme chtěli. Já si vzala klasiku kuličky s mlékem a holky rohlík s nutellou.
Všimla jsem si Lukase, jak se na mě dívá. V té chvíli pohled odvrátil, Ale po chvíli se na mě koukl zas, jenže já se na něho dívala celou dobu. Musela jsem se rozesmát, on se smál taky.

Když jsme došly na chatku, měly jsme ještě 45 minut do nástupu. Dávaly jsme si otázky, abychom se lépe poznaly.
Hlavně otázky ohledně školy, kluků, kamarádů atd.. Na rodinu jsme se naštěstí nedostaly. Nechtěla jsem o tom mluvit, řeknu to jen Aby.
Těsně před desátou jsme vyšly z chatky na nástup.  Zase začala Ellie.
" Dobré ráno, doufám, že jste se všichni dobře vyspali a posilnili na snídani. Dnes Vás čeká první hra. Začneme volejbalem. Tým, který vyhraje dostane 10 bodů, druhý 7, třetí 3 a poslední alespoň 1 za "statečnost". Začneme hned teď, ať stihneme oběd. Začínají žlutí proti zeleným. " dořekla
Náš tým seděl na lavičce a čekali jsme, až se dohraje. Kdo jiný by si vedle mě mohl sednout, než Lukas.
" Ahoj kočičko, jen ti chci říct, že nerad prohrávám, tak se snaž, jinak toho budeš litovat. " mrkl na mě.
" Tak za prvé, neříkej mi kočičko a za druhé, co by jsi mi jako ty mohl udělat?" řekla jsem povýšeně.
" Něco, o čem se ti ani nesní." mrkl na mě podruhé.  Chtěla jsem mu něco odpovědět, když nás zavolali ke hře proti červeným. " Tak se snaž... kočičko!" začal se smát. Už jsem ho moc nevnímala, protože jsem právě koukala na Aby a Alex, proti kterým jsem měla právě hrát a byla jsem rozhodnuta to vyhrát. S Chloe jsme na sebe mrkly a začalo se.
Jenže to bych nebyla já, aby mě někdo netrefil míčem. Svalila jsem se na zem, jako pytel brambor a jen jsem viděla všechny ty obličeje, které se ke mně skláněly, rozeznala jsem Sofi, která se na mě dívala se strachem v očích. Pak jsem jen cítila dvě silné ruce, jak mě berou do náruče a nesou zřejmě na ošetřovnu.

****

Probudila jsem se na malém lůžku, někde v nějaké bílé místnosti.
" Tak už jsi konečně vzhůru. " skláněla se nade mnou zdravotnice Karen. "Jak ti je? Máš lehčí otřes mozku." řekla mi.  "Už je to lepší. " odpověděla jsem.
" Karen, kdo mě sem přinesl ?" vyptávala jsem se. "Takový hezký, mladý klučina, myslím, že se jmenoval Lucas."..." Aha, děkuju."

Ještě chvíli jsem tam musela zůstat. Asi po třech hodinách jsem mohla konečně na chatku, ale dnes jsem už nic nesměla dělat. Na chatce jsem si lehla do postele a jen se koukala do stropu a u toho přemýšlela, o všem možným i nemožným, hlavně o tom, jak to všechno řeknu Aby. Asi jsem usnula, protože si potom už nic nepamatuju...