Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟏𝟐.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝NA TVÁŘ SE MU VLOUDIL ÚŠKLEBEK, KDYŽ MU POHLED PADL NA THEA, KTERAK SEDÍ S NOHAMA HOZENÝMA NA STOLE A LISTUJE V TÝDENÍKU ČARODĚJEK.❞

Blaise seděl u jídelního stolu a prsty zamyšleně bubnoval o jeho desku. Už před pár hodinami se vrátil z práce, kde jeho mysl zaplňovaly jiné starosti, teď ale měl času, kolik si přál, a neměl ho jak naplnit. Nebylo proto divu, že se mu před očima neustále objevoval obrázek zraněné Violett a jejích mrtvých příbuzných.

Potřásl hlavou a dopil zbytek své studené kávy, která mu na jazyku zanechala svou hořkou pachuť. Byl rozmrzelý a roztěkaný a potřeboval si promluvit s někým, kdo by mu poradil co dělat. Ideálním člověkem by byla Hermiona, ale ta byla nejspíš doma a věnovala se svému synovi. Nechtěl ji rušit a navíc se stále ještě styděl za to, jak na ni byl nepříjemný. Jenže, jak si vzápětí uvědomil, neměl v tomhle kromě Hermiony nikoho jiného.

Po chvíli rozhodování nakonec přece jenom vstal ze židle. Řekl si, že udělá to, co mu diktuje srdce a svědomí - rozum, který na něj racionálně dotíral, se snažil ignorovat. Došel do předsíně, kde se obul a oblékl do kabátu. V zrcadle si porovnal límec, přes ramena si přehodil šálu, a když už se chtěl přemístit, vyrušilo jej krátké klepání na dveře. Obočí mu tázavě vylétlo vzhůru, nikoho takhle večer nečekal. Otevřel proto dveře - a v další vteřině mu kolem krku padl blonďatý hurikán. Ačkoliv kdyby Daphne Greengrassovou, navenek tu něžnou, elegantní a křehkou mladou dámu, nazval hurikánem, dala by mu co proto. Ale možná by mu tím jen dala za pravdu, že ona skutečně umí být hurikán, a ne jen slabé mrholení.

„Daph, co tady děláš?" zeptal se jí překvapeně, ale sotva vyřkl svou otázku, překryla mu rty těmi svými. Neprotestoval, tak nějak přirozeně ji jeho ruce objaly kolem útlého pasu a přitáhly si ji blíž. Ucítil, jak se Daphne do polibku spokojeně usmála, a pak jazykem vklouzla do jeho úst, jejichž chuť tak důvěrně znala. Chvíli se líbali, naprosto pohlceni euforickým pocitem a přítomností toho druhého, ale pak se Blaise odtáhl a vysloužil si od blondýnky překvapený pohled.

„Chyběl jsi mi," zašeptala a prsty sklouzla po klopách jeho kabátu. „Ty se někam chystáš?"

„Nemám čas, Daph. Spěchá to. Uvidíme se jindy, dobře?" řekl neurčitě Blaise a sklonil se, aby jí vtiskl polibek na tvář, na usmířenou. Ale Daphne odvrátila hlavu a trochu zaraženě od něj odstoupila. Zabini si vnitřně povzdechl. Tohle mu ještě tak scházelo.

„Kam jdeš? Můžu tu na tebe počkat," nabídla mu, ale on zavrtěl hlavou. Zlehka se zamračila a rukama si začala urovnávat látku šatů. Takhle vždycky poznal, že je nervózní. „Máš někoho jiného? Už ti nestačím, nejsem pro tebe dost dobrá?"

„Takhle to není, Daph, a ty to víš."

„No právě že nevím," odsekla mu a pak na něj zkoumavě pohlédla. „Ve tvém případě si nemůžu být jistá absolutně ničím, Blaise Zabini. Myslím, že už tě nepoznávám. Už nejsi -"

„Nejsem ten kluk, co v Bradavicích vtipkoval od rána do večera? To chceš říct? Svět mě změnil. Musel jsem otevřít oči a čelit tomu, co mělo přijít. Život si pro každého připraví mnoho zkoušek. A ty se tomu musíš zkrátka přizpůsobit. Takže mě prosím ušetři těchhle keců, Daphne." Trhla sebou, jako kdyby ji uhodil. „Pokud se ti nelíbím takový, jaký jsem, se všemi chybami, tak je mi to líto, ale asi už se nebudeme vídat. A teď už vážně musím jít. A nečekej tu na mě, je to zbytečné, protože se sem dneska už nevrátím," dodal, věnoval jí poslední upřený pohled a s prásknutím se přemístil pryč. Netrvalo to ani dvě minuty, než začal litovat toho všeho, co jí řekl. Často mluvil dřív, než myslel, a mnohdy jej strhly emoce do svého divokého proudu. V tomhle případě tomu nebylo jinak.

Co to se mnou dnes je? Proč na všechny štěkám a jsem nevrlý a nabručený? ptal se sám sebe, zatímco kráčel spoře osvětlenou ulicí. Nohy jej brzy donesly tam, kam podvědomě chtěl, a za chvíli už klepal na dveře kanceláře Theodora a Hermiony.

„Dále," ozval se tlumeně mužský hlas a Blaise vstoupil. Na tvář se mu vloudil úšklebek, když mu pohled padl na Thea, kterak sedí s nohama hozenýma na stole a listuje v Týdeníku čarodějek. Jakmile Nott spatřil svého dlouholetého přítele, zeširoka se usmál. „No to je dost, že ses taky někdy uráčil přijít!"

„Měl jsem toho hodně v práci," opáčil Blaise a pak hlavou kývl k časopisu, jenž Theodore tak zapáleně pročítal. „Koukám, že ses od Bradavic vážně vůbec nezměnil."

Theo se zasmál a pročísl si rukou své tmavě hnědé vlasy. „No jo, no jo. Kde jsou ty časy, když jsme v hodinách pod lavicí listovali těmihle časopisy a okukovali pěkný holky."

„Jako kdyby jich v Bradavicích snad neběhalo dost," zasmál se Zabini a najednou jako by se všechny jeho starosti a podivná nálada odplavily pryč. S Theem byla vždycky zábava a ač se jevil jako tichý, nevýrazný a přemýšlivý mladík, doopravdy byl velmi veselý, energický, empatický a dobrý přítel. Zdání někdy klame a i ve Zmijozelu jsou takoví lidé jako Theo.

„Tehdy jsme byli pitomci a pozornost věnovali spíš těm kočkám, který v životě neuvidíme, než těm, které jsme měli na dosah ruky. Ale takovým obdobím si musí projít snad každý kluk, řekl bych," poznamenal Theodore a odhodil časopis na stůl. „Tak co tě sem přivádí? Vypadáš unaveně."

„Poslední dny nebyly příliš růžové a navíc jsem pitomcem zjevně zůstal až doteď," zabručel v odpověď Blaise a zadíval se na Thea, který ho zvědavě pozoroval. „Říkala ti Hermiona, co se dnes stalo?"

„Ano, říkala. Slíbil jsem jí, že na tu naši malou pacientku dám pozor. A když už je řeč o Hermioně, celý den mi přišla duchem nepřítomná," odkašlal si Nott a významně se na něj podíval.

„Zase ji přepadla samota? Chce jít znovu na rande s nějakým neznámým chlápkem, který si ji nezaslouží a nesahá jí ani po kotníky? Nebo - to snad ne! Neuvažuje o tom, že rozejít se s Weasleym byla chyba, že ne?" strachoval se Blaise. Theodore ho probodl pohledem.

„Ty jsi vážně pitomec. Weasley je ženatý, jak sám dobře víš. Hermiona se na žádný rande, pokud vím, nechystá. Ale byla dost mimo z toho, že jste se chytli."

„Říkal jsem ti to, poslední dny se chovám jako naprostej idiot," zamumlal si pro sebe Zabini a na neexistující seznam lidí, kterým se musí omluvit, si připsal Hermionu i Daphne. Ženy jsou možná komplikované, ale on je snad ještě komplikovanější než ony. „Mohl bys jí říct, že se omlouvám? Prosím. Nevím, kdy se zase budu moct ukázat."

„Omluv se jí sám, víš, že tyhle vzkazy nesnáší," doporučil mu Theo a poškrábal se na nose. „Teď jsi asi přišel za Violett, co? Ta tvoje nervozita se přenesla i na mě."

„A to jsi ten nejklidnější člověk, kterého znám," zakřenil se Blaise. „Co Astoria vlastně? A ty?"

Theo se nevesele zasmál. „Rozešel jsem se s ní já, takže jsem víceméně v pořádku. A ona zřejmě taky, protože to není tak dlouho od našeho rozchodu a ona už jako zamilovaná hrdlička cukruje s Dracem."

Blaise ukázal na časopis. „Ou. Týdeník čarodějek to rozmázl?"

„Ne, Astoria sama se mi přišla pochlubit. Nebo mi to spíš omlátila o hlavu," ušklíbl se Theodore. „Klidně se běž podívat za Violett. Víš, kde je."

Blaise přikývl. „Díky."