Prokletá chata v zemi nikoho

Lov

"Marku, pohni už zadkem," říká jeden z přátel. "Vždyť už jdu Jay," odpovídá mu kamarád. Markovi většinou trvá příprava na takovéto rutinní akce pouhé minuty, jenže tentokrát se cítil nesvůj a nechtěl nasednout do dodávky a vydat se na to potenciálně nejnebezpečnější a nejzáhadnější místo v republice. A proto Mark svým přátelům čekajícím v dodávce říká: " Hoši, já se na tohle dneska necejtim, měli bychom se na to vykašlat, vždyť už za tejden máme dovolenou." Přátelé na něj znuděně zírali, jako by to byl jeho první den v práci. Po kratším rozmlouvání se Mark konečně odhodlal vstoupit do dodávky a vydat se na cestu.

Když vyjížděli z města, chovali se všichni uvnitř úplně lhostejně. Patrik s Georgem na sebe zírali jako mrtvoly a Mark řídící auto na ně jen s údivem zíral, jakoby neměli duši, dokonce i v očích neměli žádný záblesk naděje a pomalu upadali do spánku. Mark je nechal v poklidu usnout, vždyť je všechny čeká ještě 40 minut, než dorazí na místo určení. Za to Jay oplýval energií a nadšením, vždyť tu pracuje teprve rok a s ničím se pořádně ještě nesetkal.

Dodávka právě překročila hranice a vnikla do hustého, temného lesa, kde byla mlha tak hustá, že i mlhovky dosáhly jen pár metrů. Mark probudil ty dva ospalce. Po chvilce bloudění po zakroucené, poničené silnici přátelé našli tu správnou polní cestu vedoucí do jejich cíle, desítky let opuštěné, záhadné chaty, ve které se ztratilo již několik vědců. "Určitě tam šli po jednom, museli bejt ženatí," říká s důvtipem Jay. Nikdo mu neodpověděl, všichni byli zabraní do pusté atmosféry hustého lesa a drhnutí kol o kamenitou polní cestu.

Kolegové konečně dorazili na ono prokleté místo v nekonečném lese.
Všichni čtyři vystoupili z dodávky, najednou bez dechu, bez rychlých pohybů. Zastavili před železnou branou, pokrytou mechem a popínavými rostlinami a všude kolem brány byla tenká zídka popraskaných, zarostlých cihel. Za branou hned viděli drobnou zahradu pokrytou starými, zeschlými novinami. Na levé části zahrady stál velký strom s polorozbouraným schátralým domkem v jeho koruně. Vedle něj leželo zrezavělé dětské kolo a o kousek dál holčičí panenka a drobná kytičkovaná rozbitá helma. Přímo od brány vedla cestička mířící přímo na malou verandu plnou starých plakátů a pavoučích sítí. Sama veranda byla malou částí toho, co bylo vidět. Podstava byla pouhou částí mohutného domu s kamennou podstavou, 15 metrů vysokého, dosahujícího výšky mladších smrků.
Tato dvoupatrová, schátralá a polorozpadlá stavba naháněla všem hrůzu. Dvě patra s mohutnými, zamlžených, nebo rozbitými okny schovávajícími za nimi pouhou temnotu odvážlivcům moc naději nedodávala.

Průzkumníci opatrně otevřeli bránu a začli prohledávat venkovní prostory. Přátelé také zjistili, že se na zahradě nachází malý altánek skrytý za mohutným houštím. Bohužel se v něm nic nenacházelo a průzkumníci nechtěli ztrácet žádný další čas. Rozhodli se, že se konečně odvážou vstoupit dovnitř. Mark si zvenčí důkladně prohlížel tuto stavbu, okno po oknu, trhlinu po trhlině. Kdežto najednou si všiml něčeho podivného. V jednom z oken se náhle zjevilo šedivé světlo. Bylo to pouhé šedivé světlo? Mark se zahleděl ještě více, jenže přes zamlžené sklo viděl pouhé minimum. Rozhodl se proto udělat nebezpečný čin. Byl si tak jistý, že tato šedivá zář se tam objevila před několika chvílemi, že se odvážil okno vysklít. Vzal si proto kámen a hodil ho přímo do okna. Okenní rám se trochu zachvěl, ale to, co viděl, ho zděsilo. Ten šedivý objekt se náhle pohl o dobrých 15 cm doleva, a pak se vrátil na původní pozici. Mark předal proto velení Jayovi. Jay uchopil kámen, vrhl ho obrovskou silou do okna a vysklil ho. Najednou se šedivý objekt nevysvětlitelnou rychlostí ukryl za dřevěnou zdí a zanechal za sebou jen podivný skřiklavý zvuk. Oba se lekli a utíkali to povědět přátelům. Mark to nedokázal popsat jinak, než takto: " viděl jsem tam něco jako obličej, něco jako hlavu bez těla, nebo nějakou manekínu, prostě nějakou hrůzu, nevím, co to bylo!?" Ostatní pochopili situaci, ale přesto chtěli pokračovat dále.