Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟏𝟑.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝MOŽNÁ BY MĚL VIOLETT ŘÍCT PRAVDU...❞

V nemocnici u svatého Munga panoval i v podvečer čilý vzruch. Blaise kráčel chodbou a míjel lékouzelníky v citronově zelených hábitech, jak spěchají sem a tam a snaží se i přesto udržet si úsměv na tváři. Obdivoval všechny, Theodora i Hermionu nevyjímaje, protože on by takovouhle práci dělat nemohl. Ale tušil, proč se Theo rozhodl zrovna pro léčitelství. Sám Blaise své kroky směřoval na oddělení bystrozorů z hlavní části proto, aby odlehčil svému tíživému svědomí.

Již brzy došel k pokoji, kde ležela malá Violett. Blaise najednou zaváhal. Nebude to divné? A bude ho chtít vůbec vidět? Neměl by na všechno radši zapomenout a držet si zdravý odstup? Nikdy se o oběti Smrtijedů příliš nezajímal. Tak proč teď? Bylo to proto, že Violett byla malé dítě?

Nakonec přece jenom zaklepal a vešel dovnitř. Violett nespala, naopak byla čilá jako rybička a trochu znuděně koukala z okna, za jehož skly se na město snášela temnota.

„Ahoj, Violett. Neruším tě?" upozornil na sebe Blaise a potichu za sebou zavřel dveře. Blonďatá holčička se na něj zvědavě podívala.

„Vy jste odešel," vyčetla mu okamžitě. Blaise se musel zasmát.

„Ano, já vím. Promiň, měl jsem se alespoň rozloučit. Spěchal jsem do práce. Ale teď jsem tady. Je to dobře?" Nikdy nevěděl, jak se chovat v přítomnosti dětí, jak by s nimi měl mluvit a jednat. Teď si připadal, jako kdyby Violett byla ta dospělá a on byl stydlivé dítě. Připadala mu tak sebevědomá a nebojácná.

„Táta taky vždycky spěchá do práce, ale pokaždý se rozloučí a dá mi pusu," opáčila tiše Violett a prsty si hrála s lemem deky. Blaise bodlo u srdce a začal se cítit provinile. Možná by měl Violett říct pravdu... Ale on jí nechtěl způsobit další bolest. A navíc byla ještě tak malá... Tohle si nezasloužila. „Víte něco o mých rodičích a babičce? Proč za mnou ještě nepřišli? Jsou taky v téhle nemocnici?"

Blaise omluvně zavrtěl hlavou a přitáhl si k její posteli židli, snaže se v mysli uspořádat si slova tak, aby dávala smysl a aby Violett dal nějakou uspokojivou odpověď, aniž by jí přitom musel říct pravdu. Posadil se a lehce se na zvědavou dívenku usmál.

„Bohužel toho moc nevím. Staral jsem se o to, aby ses dostala do bezpečí, a tvým příbuzným pomáhal někdo jiný. Určitě se o ně dobře starají a všechno bude brzy zase v pořádku. Kdyby mohli, tak... tak za tebou přijdou, to mi věř," ujišťoval ji Blaise, ale čím déle mluvil, tím sklíčenější byl. Bylo mu ze sebe zle.

Violett přikývla a zastrčila si vlasy za uši. „Tak jo. Co když se ale o mě bojí? Nemůžeme být všichni spolu? Prosím, nešlo by to zařídit?"

Blaise vnitřně řval. Tohle mu rvalo srdce a měl co dělat, aby potlačil slzy, jež se mu draly do očí. „Obávám se, že to nepůjde. Každý máte jiný druh zranění a potřebujete jiné léčitele. Slibuju, že když potkám své kamarády, řeknu jim, ať tvé rodiče ujistí, že jsi v pořádku. A neboj se. Nejsi sama, oni tu vždycky budou s tebou. A víš proč?" zeptal se jí tajemně a ona se k němu dychtivě naklonila. Usmál se na ni. „Protože je nosíš ve svém srdci."

Taky se na něj usmála. „Tak jo. To je hezký, že se o mě tak staráte."

„Jsme přece kamarádi," mrkl na ni. Violett se uchichtla a on se rozhodl trochu zariskovat. „Violett, věříš v kouzla?"

Dívenka se trochu zarazila a pak se ostražitě rozhlédla kolem. Blaise to překvapilo. „Neřeknete to nikomu?" zašeptala co nejtišeji a on zavrtěl hlavou. „Víte... ale ono to je hrozně velký tajemství! Ony... ony ty kouzla fakt existují! Ale pst, nikdo se o tom nesmí dozvědět! Říkala to babička s tátou a já jsem jim slíbila, že o tom nikomu neřeknu. Nebudou se za to na mě zlobit, že ne?" strachovala se.

„Neboj se," uklidňoval ji. „Určitě se zlobit nebudou. A víš proč? Protože já jsem stejný jako oni. Také dokážu kouzlit. Ale musím být opatrný, aby mě neviděli lidé, kteří kouzlit neumějí. Z toho by mohl být problém."

Violett vážně přikývla. „To říkal táta s babičkou taky. My totiž bydlíme na místě, kde žijou snad jen lidé, co nekouzlí. A naši říkali, že bysme tam radši neměli mluvit o tom, že umí kouzlit. Táta vlastně kouzla skoro vůbec nepoužíval. A babička jenom občas, když rodiče nebyli doma. Vždycky se mi to hrozně líbilo. Jenom mávla hůlkou a vzduchem létalo všechno, co si přála! Talíře se samy umývaly, těsto se míchalo, koště zametalo podlahu a pánev obracela palačinky ve vzduchu. To byla legrace!"

Zatímco Violett mluvila, Blaise ji pozoroval. Divoce gestikulovala ručkama, zatímco mu vyprávěla, a při zmínce o kouzlení jí koutky škubaly v úsměvu a v očích se jí objevovaly třpytivé jiskřičky. Na chvíli zapomněl, že není jedno z těch hravých a bezstarostných dětí, které běhají po světě.

„Já ti rozumím," přikývl a oči se mu zamlžily, jak vzpomínal na dobu, kdy bylo ještě všechno šťastné a úsměvné. „Když jsem byl malý, moje matka se pořád smála. Ráda pekla. Každou neděli si se mnou hrála v zahradě a pak jsme běželi do kuchyně, abychom si něco dobrého upekli. Držela hůlku, jako by to byla taktovka, a mávala jí tak ladně! Skoro to vypadalo, že ji vůbec nedrží. Dirigovala všechno to chaotické dění na stole; váhy odměřovaly mouku a cukr, vajíčka se rozklepla o mísu, kde pak vařečka míchala těsto, ze džbánu se nalévalo mléko... nestačil jsem to všechno sledovat. Vždycky mě to fascinovalo."

„To je hezký," vydechla Violett a zavrtala se do polštářů. Oči se ze všech sil snažila udržet otevřené. „Táta říkal, že existují školy, kam se děti jezdí učit kouzlit. Až budu velká, taky tam půjdu," chlubila se mu a Blaise se usmál.

„To si piš, že půjdeš. A určitě z tebe bude velká čarodějka. Bradavice jsou totiž ta nejlepší škola ze všech a uvidíš, že se ti tam bude líbit."

Violett se usmála a zavřela oči. „Vyprávěj mi o ní..."

Zabini si všiml, že mu už konečně začala tykat. Potěšilo ho to. „To víš, že ti o ní budu vyprávět. Ale až někdy jindy, teď je čas jít spát." Dívenka se zmohla jen na přikývnutí. Blaise u její postele seděl, dokud neusnula, a pak vytáhl hůlku a mávl jí. Ve vzduchu vyčaroval květiny, nádherné rozkvetlé fialky. Dal je do skleničky s vodou, která stála na nočním stolku. Až se Violett ráno probudí, určitě jí udělají radost.

„Dobrou noc, Fialko..."