Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟏𝟒.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝ŽE BY JI NECHTĚL VIDĚT? VYHÝBAL SE JÍ?❞

„Dobré ráno, Violett, jak se dnes cítíš?" Hermiona s úsměvem vkročila do Violettina pokoje a jí to připadalo, jako kdyby dovnitř vešlo slunce. Úsměv jí oplatila a trochu se v posteli zavrtěla.

„Dobrý den. Je mi docela dobře. Dala jste mi nějaký kouzelný lektvar?" zeptala se jí zvědavě. Hnědovlasá lékouzelnice se na chvilku zarazila, ale pak se rozesmála.

„Jestli ty nejsi malá vševědka," zažertovala a spokojeně si dívenku prohlížela. „Jsem ráda, že se cítíš dobře, nicméně si tě tu ještě chvíli necháme." Mávla hůlkou a zkontrolovala jí životní funkce a hojení jejích zranění. Vše vypadalo dobře. „Máš tu květiny, to je hezké. Kdepak jsi je vzala?" vyptávala se zvědavě a ukázala na noční stolek. Při pohledu na fialky se Violettin úsměv ještě rozšířil.

„Ty jsou od Blaise!" pochlubila se jí. „Doufám, že nikdy nezvadnou."

„Takže Blaise tu za tebou včera byl?" Violett přikývla a užívala si vůni fialek. Hermiona svraštila obočí. Překvapilo ji, že se tu ukázal. A kdy? Byla tu skoro až do večera a nepotkala ho. A ani Theo nic neříkal. Že by ji nechtěl vidět? Vyhýbal se jí? A požádal Theodora, aby se před ní nezmiňoval o tom, že tady byl?

„Jů, mamí! Tys mi neřekla, že tady je i malá holka! Můžu si s ní hrát?" Nešlo tomu zabránit. Kdyby byl Nico Granger živel, byl by voda, vítr a oheň dohromady. Vletěl do pokoje jako uragán a Violett vykulila oči.

„Nico, co tady děláš? Co jsem ti říkala, že máš zůstat v kanceláři a neběhat za mými pacienty! A ještě sem takhle přiběhnout a hulákat jak na lesy!" kárala ho s láskou Hermiona a Nico se na ni zazubil, protože věděl, že ji úsměv vždycky obměkčí. Nikdy se na něj nedokázala dlouho zlobit. „A kampak zmizelo nějaké slušné vychování, mladý muži?"

„Pardon," culil se a pak k Violett napřáhl ruku. „Ahoj, já se jmenuji Nicolas Brian Patrick Granger. Ale stačí, když mi budeš říkat Nico."

Violett vypískla a potřásla mu rukou. „Jů! Ty máš vážně tolik jmen? Páni, to bych si nikdy nezapamatovala. Já jsem Violett, moc mě těší."

Nico se řehtal. „To byl vtip, jmenuju se jen Nicolas." Hermiona se musela zasmát a pohladila svého syna po světlých vlasech. „Ty tady bydlíš? A chodíš do školky?"

Violett se trochu stáhla. „Nebydlím," špitla. „A do školky chodím, ale asi do jiný než ty."

„To je škoda," pokýval Nicolas důležitě hlavou. „Mám kamaráda Panjua a ten by se ti určitě líbil. Byla by z nás skvělá trojka! Jéje, Panju! Už musím letět, tak ahoj!" zazubil se, zamával Violett na rozloučenou a už se hrnul ven.

„Tak počkej, mladý muži! Pusu na rozloučenou!" zavolala za ním ještě pobaveně Hermiona. Nico se neochotně vrátil, vlepil matce mlaskavou pusu na tvář a vyslechl si kázání, které bylo den co den stejné. Teprve pak ho propustila ze svých spárů a on spěchal za tetou Padmou a jejím synem Panjuem. Hermiona se na Violett omluvně usmála. „Promiň, Nico je hrozný komediant. Dala by sis čaj? Počkej tu minutku, přinesu ti nějakou dobrou snídani!"

•••

Daphne ležela v posteli plné posmrkaných a od řasenky špinavých kapesníčků, které se válely všude možně. Byla zachumlaná v županu a opuchlýma očima zírala na protější zeď. Předchozí noci ani oka nezamhouřila a byla vděčná, že na dnešní den neměla nic naplánovaného. Vypadala hrozně, cítila se hrozně a byla si jistá, že její den bude také hrozný.

Uslyšela zaklepání na dveře, ale ani se nenamáhala s odpovědí. Matka bude určitě zuřit, že se neukázala na snídani, a Daphne už si připravovala výmluvu, že jí nebylo dobře a proto nemohla přijít. Doufala, že je za dveřmi jen některý z jejich domácích skřítků, který brzy odejde.

Jenže bohužel to byla její sestra Astoria, která i bez vyzvání vtančila dovnitř a za pobrukování veselé melodie začala roztahovat závěsy. V ten okamžik byly se sestrou rozdílné jako den a noc.

„Vstávej, ospalče! Je tu nový den, a maminka už je celá nevrlá, že ses ještě neukázala u snídaně!" zvolala Astoria v dobré náladě. Daphne ani nepípla, jen se kousla do rtu a prudce mrkala, aby zaplašila slzy. „Daphne? Co se děje? Jsi nemocná, ma chérie?" Astorii se mezi obočím objevila tenká vráska a už se starostmi spěchala k sestře. Jedním pohledem přejela postel plnou kapesníčků a utkvěla na uplakané sestře s červeným obličejem. Povzdechla si. Pochopila. „Trable v lásce?"

„Nenávidím ho," vzlykla Daphne a Astoria si k ní přisedla na kraj postele. Její starší sestra si položila hlavu do jejího klína a Astoria ji začala něžně hladit po vlasech. „Proč to musí být tak komplikované?"

„Muži. Neváží si toho, co mají."

Daphne si hřbetem ruky otřela nos a pomyslela si, co by asi dělal Blaise, kdyby ji viděl v takovémhle stavu. Patrně by vzal nohy na ramena a už by se nikdy nevrátil. Daphne všichni znali jako tu krásku, která na svém vzhledu nemá žádnou chybičku a žije pohádkový život.

„To bude zase dobré, Daphne. Za chvíli na něj zapomeneš a když ti někdy přece jen přijde na mysl, mávneš nad tím rukou a zasměješ se nad jeho hloupostí. Nezasloužil si tě, Daph. Na tebe čeká někdo speciální, kdo tě bude na rukou nosit. To mi věř, ma chérie. Ani se nenaděješ a budeš jeho krásnou ženou," malovala jí Astoria nádhernou budoucnost, jako to dělávaly, když byly malé a schovávaly se ve skříni, kde se chichotaly a snily o tom, jak budou mít krásné a bohaté manžely. Daphne se nad tou vzpomínkou pousmála a zavřela oči.

„Astorie, zazpívej mi něco," poprosila sestru chraplavým hlasem. Její mladší kopie se pousmála a naladila se na melodii beze slov. A potom už tlumeně přešla na známé písně, které celé rodině zpívala snad odnepaměti. Měla překrásný a jasný hlas a Daphne vždycky připadalo, jako kdyby zpíval samotný pták fénix.

Astoria ji v rytmu stále jemně hladila po blonďatých kadeřích a Daphne se pomalu začínala uklidňovat. Tiše popotáhla a chytila sestru za ruku. Ta dozpívala poslední slova, sklonila se a dala Daphne polibek na čelo.

„Astorie," zašeptala trochu vyděšeně Daphne a po líčku se jí sklouzla další slza. „Já ho asi miluju..."