Oheň a pelyněk

9. kapitola

9. kapitola

Trvalo mi to týden, ale nakonec jsem ji našel. Když jsem ji viděl na trhu, jak se baví s vesničany a usmívá se, potvrdilo se, co jsem si myslel. Prostě patří k nim, a ne do Černého lesa. Slušelo jí to a viděl jsem, jak se na ni chlapi dívají. Do jara bude určitě vdaná.

Bylo správné, co jsem udělal, sama by nikdy neodešla. Mně je bez ní lépe a jí beze mne taky. Teď může peskovat někoho jiného. Cha cha. Jsem rád, že to tak dopadlo, konečně mám svůj klid. To ticho...! Nechápu, jak jsem to s ní mohl vydržet.

Nejprotivnější holka na světě. Lhářka!!! Dívá se na mě zamilovanýma očima a pak si klidně odejde bez rozloučení. Říkal jsem jí, až ráno. Nevadí, hlavně, že je pryč. Jak já ji nesnáším. Ne, nenávist je emoce. Je mi úplně jedno. Je pryč z mého života a vůbec mě nezajímá. Konečně se můžu soustředit, na svůj původní plán. S čistou hlavou. Byla naivní, když si myslela, že bych ji mohl milovat. Člověka! Lidi jsou tak hloupí. Žijou pár let, pachtí se za penězi, neumí ani nejjednodušší kouzla, strach je z nich cítit na sto honů. Jsou jak švábi nebo ploštice, které se schovávají před světlem, když odvalíte kámen. Jsou odporní. Ona je mi odporná. Měl jsem ji vyhodit hned první den. Je mi teď tak dobře, jako nikdy předtím.

Sakra! Kde jsem se naučil takhle lhát?

Jo, a toho perníkáře zabiju.

***

Ten den bylo sice ještě hezké počasí, ale ve vzduchu už byla cítit zima. První sníh na sebe jistě nenechá dlouho čekat.

Trh skončil. Luciana balila svůj pultík a skládala prkna a ošatky na trakař.

„Toho havrana máš ochočeného?" zeptal se perníkář o kterém už Luciana věděla, že se jmenuje Vojta a jednou se s ním sešla u muziky.

„Ne, proč?" otočila se a uviděla velkého havrana sedět na větvi lípy, která už neměla žádné listí.

„Protože, každý trh sedí za tebou támhle na té větvi a pozoruje tě."

„To nevím, asi má rád výhled na trhovce a čeká, kdy, komu upadne něco k jídlu," zasmála se Luciana, sáhla do ošatky pro kousek zlomené žemle a natáhla ruku. Havran ji slétl na paži a ta jí klesla pod jeho tíhou. Vzal kousek žemle do zobáku a hodil ji na zem, pak se jemně otřel o Lucianinu tvář a odletěl.

„Vždyť to říkám, miluje tě," smál se Vojta.

„Tohle bylo vážně divné, ale nemusíš žárlit, přísahám, že jsem ho v životě neviděla," dušovala se Luciana.

„Přijdeš večer ke kašně?"

„Nemůžu, dneska přijede mistrův synovec a nebylo by vhodné, abych byla hned první večer pryč."

„Chápu, tak se uvidíme pozítří na trhu, krotitelko vran," zasmál se Vojta a Luciana mu pohrozila prstem.

Čekala někoho staršího, ale mistrovu synovci bylo sotva dvanáct. Samá ruka samá noha a hned první den rozbil všechno co nebylo ze dřeva, přišroubované, nebo příliš těžké.

Mistr prohlásil, že na to nemá nervy, dal klukovi pohlavek, odešel do hospody a nechal na Lucianě, aby mu ukázala aspoň základy toho, co obnáší práce v pekárně.

Pečení, trhy, pochůzky, úklid, vaření, starost o dobytek, děti i nemocnou pekařovu ženu a teď ji ještě přibyla starost o rozmazleného maminčina mazánka, za kterého vždycky udělaly veškerou práci jeho sestry.