Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟏𝟓.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝TROCHU OPATRNĚ SI HERMIONU PROHLÍŽEL, PROTOŽE PŘIPOMÍNALA NĚCO MEZI DIVOKOU LVICÍ A UFŇUKANOU URŠULOU.❞

„Nazdar, Grangerová, co tady děláš takhle pozdě? Neměl bych hlavní prefektce strhnout body za to, že je po večerce mimo svou společenskou místnost?“ rozlehl se chodbou známý mužský hlas a Hermiona si z tváří spěšně setřela slzy, když uslyšela, že k ní míří kroky. „Hermiono? Ty brečíš?“

„No tak brečím, a co má být! Rozhodně to není kvůli tomu, že mi chceš strhnout body! Vy mužský si vždycky myslíte, že holka brečí jen kvůli vám! Že vám celý svět leží u nohou!“ vyjela na zmijozelského prefekta zcela neoprávněně a paradoxně ji to rozplakalo ještě víc. Theodore zvedl ruce v obranném gestu a trochu s rozpaky si ji prohlížel. Hermiona si ani neuvědomila, že ji oslovil křestním jménem a ne příjmením.

„Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout, a nic takového jsem ani neřekl.“

Hermiona si hřbetem ruky otřela nos a odvrátila pohled. Dívala se z okna, ven na bradavické školní pozemky, které do svého pláště halila noc. V Hagridově hájence se svítilo. Toužila se zvednout a jít si s tím dobrosrdečným obrem popovídat, aby si zvedla náladu a přišla na jiné myšlenky. Ale jak Nott trefně poznamenal, bylo už po večerce. Ale Hermioně to nyní bylo kupodivu jedno.

„Já vím, ty za to nemůžeš. Omlouvám se,“ špitla nakonec a doufala, že už ji nechá být a odejde. Chtěla tu být sama, aby se mohla pořádně vyplakat, než se vrátí do nebelvírské společenské místnosti, nebo hůř, do svého pokoje. Při tom pomyšlení se jí stáhlo hrdlo.

Theodore to ale zřejmě nechtěl jen tak nechat být. Trochu opatrně si Hermionu prohlížel, protože připomínala něco mezi divokou lvicí a Ufňukanou Uršulou. A on z obou stvoření měl docela respekt. Představa, že by měl čelit Hermionině vzteku, ačkoliv jí vlastně vůbec nic neprovedl, jej děsila. S cílem překonat svůj strach ukázal na místo vedle ní. Tázavě na něj pohlédla. „Mohl bych si přisednout?“

Ani se nesnažila zakrýt údiv, jenž se jí zračil v obličeji. Nott se nad tím musel ušklíbnout. Zřejmě doufala v jiného společníka, než ve zmijozelského prefekta. „Ty? Proč? Chci říct – ty jsi ze Zmijozelu a já –“

„Ty jsi z Nebelvíru? Ano, já vím, Grangerová. Nebo chceš snad říct, že máš nečistou krev? To taky vím, Hermiono. A víš co? V téhle době mi to je paradoxně jedno. Nepatřím mezi přívržence Ty-víš-koho a ani k nim patřit nehodlám. Tak pokud ti to dělá vrásky, můžeš je v klidu zahnat. A co takhle raději zapomenout na původ i na koleje? Proč si jednou nemůžeme popovídat jako dva normální lidé, které trápí všední problémy, a na chvíli zapomeneme na to, co zuří tam venku?“ Theodore se zarazil a rozhlédl se kolem, jestli ho někdo neslyšel. Nebyl příliš sdílný a ani netušil, proč to Hermioně povídal. Ale všechno, co řekl, myslel vážně.

Nebelvírská brunetka se mírně pousmála a pak poklepala na místo vedle sebe. „Samozřejmě. Byla to hloupost, omlouvám se. Jen jsem netušila... no...“ naprázdno polkla, a když spatřila Theodorův vyzývavý pohled, sebrala odvahu. On k ní byl také upřímný. „No, netušila jsem, že i ve Zmijozelu může být někdo, koho nezajímá původ a neřadí se mezi přívržence Ty-víš-koho.“

„No vidíš, a teď jsi někoho takového našla.“ Theodore se po krátké pauze posadil na schod vedle Hermiony. „Ale věř mi, že ve Zmijozelu je nás takových několik. V prvním ročníku sem přijdeme jako ti největší pitomci, co si myslí, že záleží jen na dobrém jménu, postavení a čisté krvi. A buď těmi pitomci zůstaneme až do konce života, anebo si uvědomíme, že důležitost je někde mnohem jinde. Spousta z nás se nechce vzepřít přáním našich rodin, nebo k tomu nemáme odvahu. Navíc... život většiny lidí ze Zmijozelu už byl mnohdy předurčen dřív, než se narodili,“ pousmál se trochu smutně a samotného ho překvapilo, jak lehce se mu o tom s Hermionou mluví. „Jakmile vystudujeme, musíme se přidat k Pánovi Zla, ať se nám to líbí nebo ne. Tedy... nám se to musí líbit. Naším úkolem je vzít si partnera, kterého nám vybrali rodiče, a mít s ním velkou rodinu, aby nezaniklo naše jméno a čistá krev. Ne všichni mají odvahu říct ne a čelit následkům, které se jim rozhodně líbit nebudou.“

„A ty? Ty jsi tu odvahu našel?“ zeptala se ho opatrně Hermiona, kterou to, co Theodore říkal, vcelku překvapilo. I přestože se často snažila zmijozelské nesoudit hned na první pohled, a zvlášť, když je vůbec neznala, čím byla starší, tím těžší to bylo, protože se s návratem Pána Zla mnohdy objevila jejich opravdová zkaženost.

Theo se křivě usmál, ale nepodíval se na ni. „Moje cesta je trochu komplikovaná,“ odpověděl tajemně a tím v dívce vzbudil zvědavost. „Nechci o tom mluvit, ještě je to... příliš čerstvé.“ Hermiona pohledem mimoděk sklouzla k jeho levému předloktí, protože ačkoliv Theodore podle svých slov Voldemorta nepodporoval, nemohla vědět, zda na přání rodičů – ale vůči svému přesvědčení – nepřijal Znamení Zla a nevstoupil tak do jeho služeb. „Vidím, že už nebrečíš. Chceš mi říct, co se stalo? Pokud to není přísně tajné?“ obrátil řeč zase k ní, snaže se vyhnout jejímu zpovídání.

„No, asi by to bylo fér, že?“ odkašlala si Hermiona a zastrčila si vlasy za uši. „Budeš se mi smát.“

„Nebudu.“

„Tak dobře. Já – já miluju Rona. Ale on začal chodit s Levandulí,“ dostala ze sebe co nejrychleji. Theodore zamrkal, věnoval jí překvapený pohled – a pak se začal smát. Hermiona ho udeřila do paže. „Říkal jsi, že se mi smát nebudeš!“

„Promiň, já – já se nesměju tobě,“ řekl s obtížemi a snažil se uklidnit. Hermiona musela uznat, že má hezký smích, líbilo se jí ho poslouchat. „Ronald má holku, jo? Tak to až se dozví Blaise, ten to nepřežije. U Merlina.“

„No to počkej,“ zamračila se Hermiona. „Vy o nás mluvíte?“

„Tak samozřejmě, Grangerová, někoho drbat musíme.“ Theo si otřel slzy od smíchu a pak na ni vážně pohlédl. „Řekni mi ale jednu věc. Jak ses mohla zamilovat zrovna do takového trouby, jako je Weasley? A mimochodem,“ usmál se poťouchle, „neříkala jsi, že kvůli mužskýmu nebrečíš?“

☆
                     ☆
       ☆

„Hermiono? Jsi tady?“ Hermiona a Theodore si vyměnili překvapený pohled, ale vzápětí se zase sklonili ke své práci. Blaise Zabini se houpal na židli a chytal lelky, ale když zpoza rozlehlé a vysoké police s knihami vystoupil Ron Weasley, celý se rozzářil. „Uhm, čau. Myslíš, že bys mi prosím mohla s něčím poradit?“ Mluvil kamsi do země a očima šilhal někam za její rameno. Když si ale všiml, v čí je to společnosti, zamračil se. „Co tady děláš s těmihle dvěma?“

„Teče ti do bot, Weasleyánku?“ protáhl posměšně Blaise a ušklíbl se. „To je ale smůla.“

„Ufňukaná Uršula zase vytopila umývárnu?“ zahuhlal Theo nepřítomně, protože svého nejlepšího přítele poslouchal tak napůl.

Blaise propukl v hurónský smích. „To se přece jenom tak říká, Theo.“ Theodorovi zrudly uši. „Tak odprejskni, Weasley. Nikdo tady na tebe nemá náladu a nikdo ani nemá náhradní boty, který by ti půjčil.“

„Na něco jsem se Hermiony ptal, tak mi snad může aspoň odpovědět.“

„Asi nemá zájem ti pomáhat, a pokud jsi to doteď nepochopil, nechce s tebou mluvit. Byl bys tak laskav a uráčil se konečně odejít?“ odsekl mu Blaise, který si rýpání do Rona náležitě užíval.

Ron probodl Hermionu, která si ho vůbec nevšímala, vražedným pohledem. „Už ti nejsme dost dobrý, že se musíš tahat se zmijozelákama?“ A pak důstojně odkráčel pryč. Hermiona vydechla přebytečný vzduch z plic a Theo jí konejšivě stiskl rameno.

Blaise se šklebil a dál se houpal na židli, jako by se nechumelilo. „Teda jestli jsou v Nebelvíru takoví pitomci, tak jsem vážně rád, že mě tam Moudrý klobouk neposlal.“