Zachráněná ( DOKONČENO)

Kapitola č.23.

Nevím jak dlouho jsem spala, zda několik hodin nebo dní. Bylo mi špatně a hlava mi třeštila jako kdybych byla někde na festivalu. Nedalo se to vyrovnat ani kocovině.

,, No dobré ráno, jak jsi se vyspala?"

,, Patrice, pusť mě a nikdo se to nedozví. Je mi opravdu zle. Potřebuju doktora."

,, Ty budeš potřebovat akorát hrobníka a tím budu já. Chceš napít? A něco k jídlu? Ať mi neumřeš hlasy," řekla a položila předemne tác s jídlem a čajem.

,, Zavolej mi taxi, pusť mě a já řeknu že mě přepadli. Nikdo se tohle nemusí dozvědět," žádala jsem jí, ale věděla, že to neudělá. Vzala hrnek s vlažným čajem a přiblížila mi jej k rtům. Lehce jsem se napila a trochu se zakuckala.

,, Ani náhodou, zrovna mě to začalo bavit," řekla a podala mi k ústům toust. Nechápala jsem proč to dělá, když se mě chce zbavit.

,, Chceš mě zabít, proč mi dáváš jídlo a pití? Umřu hlady a ty budeš mít klid," řekla jsem a ona vstala.

,, Měla by jsi mi za to děkovat a ne mi to vyčítat. Jsi jen nevděčná!" křikla a já ucítila další ránu a hned na to kopanec. Už jsem neměla ani sílu odporovat. Neměla jsem ani sílu na slzy z bolesti.,, Kdyby jsi se do ní nezamilovala, kdyby jsi byla opatrnější, tohle by se nedělo. Je to jen tvoje chyba!"

,, Ano, mohu za to já. Ale sama víš, že lásce se poručit nedá. Měla jsem ti to říct, ale nešlo to. Měla jsem tě na to moc ráda."

,, To jsou jen kecy! Nic jinýho, než kecy!" zakřičela a já zavřela oči před další ránou, kterou přišla v zápětí.,, Já tě milovala! A pokud tě nesmím milovat já, nebude tě milovat nikdo," řekla a já opět ucítila její botu ve svém břiše.

,, Pokud jsi mě milovala, tak proč...proč to děláš. Jestli mě chceš zabít tak pokračuj, dlouho tohle nevydržím," řekla jsem a vyplivla trochu krve.,, Ale pořád věřím, že mě najde Car a ty za tohle zaplatíš."

,, Nenajde, telefon je vypnutý a jak jsem řekla, o tomhle místě nemá ani tušení."

,, Ví o všem, co děláš. Je to tvoje sestra, na to nezapomeň. A až sem přijde a najde mě takhle, je s tebou konec," řekla jsem z posledních sil a ucítila další ránu. Ránu kterou jsem nečekala. Padla pažbou od zbraně.

,, Nemá ani ponětí, co se teď děje," bylo poslední, co jsem slyšela, než se mi před očima rozlila černá tma. Nevím jak dlouho jsem byla mimo, ale vzbudila mě až voda dopadající na mou hlavu. Silně jsem se rozkašlala a snažila se nadechnout. Bylo to čím dál tím horší. Ruce jsem už ani necítila.,, Tak teď jsi měla dva dny klid, ale nic jsi nejedla. Tak jsem ti něco donesla. Brzy nadejde tvůj den."

,, Dva dny? Jsem tu už čtyři dny?" řekla jsem a nebyla schopná ani udržet hlavu.,, Zabij mě. Udělej to hned. Nenech mě trpět. Aspoň toho mě ušetři," žádala jsem jí, ale pouze se usmála.

,, Líbí se mi jak trpíš, aspoň vidíš jak jsem se cítila já. Ještě vydrž dva, možná tři dny a pak ti ulevím. Už navždy."

,, Patrice, nevydržím tak dlouho. Buď mě zabij ty ať jsi spokojená, nebo tady umřu na vykrvácení a bolesti."

,, Neboj, umřeš mojí rukou," šeptla a podala mi k ústům sklenici s vodou. Vypila jsem jí najednou a byla jsem za to ráda. Cítila jsem, že mám horečku a každá kapka vody byla osvobozením. Když zmizela, zavřela jsem oči. Viděla jsem úsměv Caroline. Jen to jediné mi zůstalo. Vzpomínka na její tvář.

,, Miluju tě, Car. Doufám, že na mě nikdy nezapomeneš," říkala jsem spíše pro sebe. Patrice měla pravdu, umřu tu. Buď sama nebo její rukou. Caroline nemá tušení kde jsem. Možná mě ani nehledá.,, Au," řekla jsem ve chvíli kdy jsem se zhluboka nadchla. Bolel mě každý nádech. Voda, kterou mě polila už uschnula. Bylo to horečkou, věděla jsem to moc dobře.,, Nechci umřít. Bože, pokud vážně existuješ, udělej něco!" křikla jsem se slzami a sklopila hlavu.

,, Jen mě tak napadlo, nepotřebuješ na záchod? Nebo už ses..."

,, Nedáš mi pomalu napít a skoro najíst. Myslíš, že mám důvod chtít na záchod? Navíc, mě na něj nepustíš, tak se neptej," odpověděla jsem a ona na mě mávla mísou. Pravda byla, že by se hodila. Čtyři dny jsem neměla nutkání jít, ale když tím zamávala, kývla jsem.,, Chceš mít jistotu až mě zastřelíš?"

,, Bude pak jednodušší úklid," řekla a já si, když mi stáhla kalhoty z posledních sil sedla. Po chvíli jsem byla zase oblečená a ona byla pryč. Tričko bylo potem mokré a mě se dělalo mnohem hůř.,, Hej, nedovolila sem ti spát!" křikla najednou a já ucítila botu ve svém břiše. Už jsem neměla ani sílu odporovat. Na poutech jsem visela jak oběšenec a zařezávaly se mi do rukou.

,, Nech mě v klidu umřít, prosím," šeptla jsem a pohlédla na ní.

Díky za přečtení, komentáře a hlasy. Snad se vám kapitola líbila a jste napnutý jak to dopadne. Hlavně #Carolteam. Přežije to? Přijde záchrana včas nebo pozdě? Proč se tak Patrice mstí?