(Zase Tě vidím. I když jsem Tě nesčetněkrát prosila, křičela na Tebe i plakala, abys mě nechala být...)
Čas od času se tomu naprosto nemožnému organizmu, jehož nazýváme člověkem, stane, že se cítí poněkud nekomfortně. To může být způsobeno tisícero faktory od nadměrného stresu až po situaci, kdy vám někdo vráží nůž do zad. Je zvláštní, jak to má každý trošičku jinak. Někomu vyhovují situace, při kterých by jeho kolega s největší pravděpodobností zešílel. To, co zvládám já, nemusí zvládat můj protějšek. Obráceně to platí také, To, co s naprostým klidem zvládne dítě, je pro dospělého absolutně nemyslitelné. Nejvíce si všímám rozdílů mezi mými spolutrpiteli ve vzdělávacím ústavu a mou maličkostí. Pojďme si to, můj drahý čtenáři, rozebrat.
Nevíce asi vnímám skutečnost, že mám zcela odlišný názor na „skvěle strávený volný čas". Mezitím, co moji drazí vrstevníci kupříkladu požívají alkohol v množství více než nezdravém, já místo toho trávím čas s mou drahou polovičkou. Pokud se ovšem stane, že je má drahá polovička indisponována, trávím své volné chvíle tvořením, uklízením nebo staráním se o své milované mladší sourozence (dvojčata s Evou jsou odrůda otravných říznutá s hlasitými, Vilém je odrůda šibnutých a Kryštof... to nikdo vlastně neví, ale mám takové neblahé tušení, že to bude odrůda náladový teenager). Tímto chci jen podotknout, že zrovna nemiluji hlídání těchto malých (a často roztomilých) zrůdiček, ale je to na každý pád lépe strávený víkend, než se zlít pod obraz.
(Jsem vskutku tak odlišná? Nejsou snad odlišní ti ostatní?)
Další věc, ve které se poněkud liším, je způsob vyjadřování. Některé osoby z mého okolí stále nejsou schopny pochopit, že když s něčím nesouhlasím, něco se mi nelíbí či příčí, nebo když mě někdo dohání svým chováním k šílenství, tak se zkrátka a dobře ozvu. Někdy se ozvu o něco rázněji, než bych měla. Údajně. Kdo ale rozhoduje o tom, co je již za jakousi neviditelnou hranicí? Toť otázka... Někdo by mohl říci, že to je autorita, která tě má zrovna na starost, znamenaje, že ve škole je to učitel (či nedej bože ředitel), doma je to matka či otec, na táborech to je vedoucí oddílu a na veřejnosti kupříkladu policista. Ale co když si tuto hranici určujeme každý dle svých potřeb a tyto „autority" pouze dohlížejí, aby se něco nestalo jiným, slabším či zkrátka ostatním. Jak již bylo řečeno, to, co s naprostým klidem v duši zvládám já, nemusí (a často ani nemůže) zvládnout někdo jiný. Dám Ti, milý čtenáři, oboustranný příklad ze života. Když na hodině tělesné výchovy trávím čas se slečnami z mého ročníku, není to vždy příjemné. Ptáš se zajisté, proč tomu tak je? Je to opravdu jednoduché. Z celého srdce nenávidím vysoké hlasité zvuky. Můžeš zkusit hádat, co za zvuky vydávají mé drahé vrstevnice. Pištění, jekot a vřískot. To, co snášejí jejich ouška denně (předpokládám, že doma piští obdobně), je pro ta má téměř nezvladatelné. Co ale udělat, aby alespoň na malou chvíli zmlkly? Co takhle jim říct, ať už konečně zavřou hubu a jsou zticha? Asi ne, že? To je mimochodem jedna z těch hranic vytyčena (nejen) kantorem. „Nebuď hrubý na své spolužáky, ať už opačného či stejného pohlaví." A co jim jen lehce naznačit, že mi jimi vydávané zvuky trhají uši? Možná si říkáš, že by to mohlo stačit, ale to je pro mne naprosto nemyslitelné. Když už jim to mám říci, tak „na férovku". Už vím. Jistá nejmenovaná slečna (shodou náhod ta nejhlasitější) bytostně nenávidí, když vůči ní použiji byť jen nepatrnou dávku sarkasmu, cynismu či ironie. Ano, to je ono... Jen ať se durdí nad tím, že si Mary Hofmannová dovolila ji sarkasmem napadnout a dokonce shodit...
(Jen se mrač, jen se zlob. Já se tvých planých výhružek nezaleknu. A víš proč? Neboť já jsem na rozdíl od Tebe schopná je splnit. Nevěříš? Tak se zlob dál, však uvidíš...)
Další mé oblíbené téma je hudba. Ta, pokud je mi známo, spojuje lidi, ne? Na jednu stranu na tom vskutku něco bude, neboť díky metalu jsem se více spřátelila s mužskou částí mé drahé třídy. Na druhou stranu se ve vzduchu nad dívčím osazenstvem vznáší naprosté nepochopení a někdy i znechucený úžas, že „ta holka, co kreslí ty děsivý věci" ještě navíc poslouchá metal. Také se od tohoto faktoru odráží můj styl oblékání. Ten zůstane s největší pravděpodobností nepochopen a bude jím opovrhováno. Vyjma mého otce, pár mých přátel opačného pohlaví a mou drahou polovičku, kterým je defacto úplně jedno, jak se oblékám, jsou všichni ostatní (a hlavně má předrahá máti) zděšeni, když zjistí, že jsem se procházela po malebném Amsterodamu v teplákách, že nejraději nosím vytahané vybledlé džínsy po mém otci jen pro to, že jsou pohodlné, či že na taneční lekce chodím ve cvičebním úboru sestaveném z volných tepláků a tílka (boty mám samozřejmě taneční), zatímco můj partner ve společenském oblečení.
(„Koukej, to je ta holka, co tancuje a leze po skalách." „Nekreslí náhodou taky ty děsivý obrázky?" „Jo. Je to fakt magor. Blázen. Totální auťák." „Ještě štěstí, že má sluchátka s tím svým metalem. Neslyší nás." Ano, mám sluchátka, ale ne vždy mi v nich něco hraje...)
Taktéž mé koníčky nedají některým lidem spát. Nebo spíš jejich kombinace. Je totiž vskutku zvláštní, když se šestnáctiletá dívka s chutí a chtivým výrazem ve tváři pachtí po italských kopcích vyšších tří kilometrů a den na to se vznáší nad parketem jako nějaký tropický ptáček oděn do křiklavě růžového peří. Také je nepochybně zvláštní, že tatáž dívka je schopná strávit půl, neřku-li celý den v křesle s jehlicemi v rukou, klubkem vlny na klíně a se seznamem oblíbených písniček, kam spadá jak metal, tak i kupříkladu jazz či „mrtvý" pop, v uších. Nebo je třeba schopna strávit celičký den v lese a se svým bratrem po boku hrát si na vojáky. Je možné, že si, drahý čtenáři, říkáš, že jsem praštěná. No, jestli si to říkáš až teď, tak nevím, kdo z nás dvou je ten praštěnější...
Moje kreslení... To je taktéž záživné téma. Drtivá většina mých kreseb jsou buďto výjevy z mých snů (ježto jsou povětšinou noční můry) nebo kresby s erotickým nádechem. Začnu právě s nimi, neboť není toliko obtížné mluvit právě o nich. Nuže... Kresby s erotickým nádechem v mém provedení povětšinou nejsou až tak hanbaté, jak by sis, můj čtenáři, mohl myslet. Kdepak. Je pouze jedna jediná, která je poněkud odvážnější, než ty ostatní. Ty jsou spíše provokativního rázu. Svázaná nahá těla, biče, rozžaté svíce, pouta. Atmosféra velmi podobná knize Padesát odstínů šedi. Mimochodem, knihu jsem nečetla a z filmu (jež má u mé máti vskutku pozitivní hodnocení) jsem viděla jen ty scény, jež se objevily ve videoklipu té úžasné písně, jež se jmenuje „Love me like you do". Je to překrásná píseň. Ano, ačkoliv poslouchám metal a rock, tak jsem schopná se zaposlouchat i do písní tohoto typu. A věř tomu nebo ne, ale jsem schopna se i rozplakat. Ale to jsem poněkud odbočila. Zpět k mým kresbám. Měla bych podotknout, že moje máti s tím má maličko problém. Vadí jí, že její milovaná a kdysi puritánská dcerka kreslí erotiku. A ještě větší problém má s kresbami mých nočních můr. Ačkoliv jsem jí již nesčetněkrát vysvětlovala, že se mi téměř vždy uleví, když se „vykreslím", vždy mě má za blázna. Smutné, ale očekávatelné. Přece jen, to, že to mého jak vlastního, tak nevlastního otce absolutně nezajímá, neznamená, že se má, v mnoha směrech přecitlivělá máti neozve. A byť to je velice často otravné, nemůžu jí to mít za zlé. Vždyť to je má matka a má o mě starost...
(To, co s naprostým klidem zvládne dítě, je pro dospělého absolutně nemyslitelné...)
