Otrávená růže

1.Zase hádka

,,Hej, Worthy, vrať mi to!" zavrčela malá kočka z bílou srstí na svého bratra a skočila po něm, vytrhla dřevěný meč z tlamy a začala s ním uhánět dál po místnosti v malé chalupě. Těšte před stěnou se zastavila a vrhla naštvaným pohledem po Worthym.

,,To je moje!" stěžoval si bratr a pokoušel se marně vytrhnout jeho sestře meč z ruky. Ta ho jednoduše odhodila. Bylo vidět, že se malý kocour naštval a skočil po sestře, kousl jí do ramene a ona bolestně zavřeštěla.

,,Blbečku! Už ti to nikdy nevrátím!" zasyčela na něj a vrazila ho ocasem do obličeje. Bratr upadl na zem a ona ho dřevěným mečem uhodila po hlavě. ,,Nikdy! Nechápu, proč se s tebou vůbec bavím, jsi ten nejhorší bratr na světě!"

,,Nechte toho!" zasyčela na ně jejich matka a vylezla z kuchyně. Plácla je tlapou po hlavách. ,,Anney, Worthy, běžte nahoru, až přijde otec, ten vám ukáže."

Oba sourozenci utekli nahoru. Matka se otočila a švihla pohledem po kočce stojící v rohu. Měla tmavou scuchanou šedivou srst. Její jantarové oči zářili. ,,A ty Zairow, bež ven pro vodu. Pak ti dám další úkoly." řekla a s těmi slovy se otočila a odešla pryč.

Zairow si povzdychla a sklopila hlavu. Nic nenamítala, párkrát to v minulosti zkusila, ale nedopadlo to dobře. ,,Ano, matko." řekla a loudala se pryč. Jako asi jediná z chaty se těšila, až přijde domů otec. Ten jediný se k ní choval dobře. Byl ale celé dny v práci na poly a ona musela skákat taky jak její matka pískala. Její bratr možná někdy něco dělal....ale její sestra vůbec ne. Všechno musela dělat ona. Přestávalo jí to bavit.

Už párkrát přemýšlela o tom, že uteče, ale neměla by kam jít a ještě k tomu nechtěla zradit svého otce. Bylo to celé divné. Její matka na ní byla zlá, jako kdyby byla její služka, jako měli v království. Na ostatní mladé kočky z vesnice byli jejich matky normální. Jen ona musela dělat vše, co jí matka řekla. Dohánělo jí to k šílenství.

Došla ke studni a podívala se dolů. Voda, která byla velmi hluboko se blištila na slunci a odrážel se v ní její odraz. Sama se sebe až lekla. Její šedivá srst nebyla vůbec upravená jako srst její matky nebo Worthyho a Anney, spíše naopak.

Trošku se tlapami upravila a spustila vědro dolů do hluboké studny. Podívala se na nebe. Vítr si hrál s její zacuchanou srstí. Blížil se večer, slunce už téměř začínalo mizet za obrozem. Její otec se měl za chvíli vrátit po celodenní práci na poli. Byl snad skoro nejsilnější kocour v celé vesnici a snad možná i království Sinelii, neboli jejich království.

Když bylo vědro plné, zamířila zpět do její chaty, kde se jí ale vůbec nechtělo. Matka na ní bude zase křičet, co má dělat dál a její sestra a bratr se budou opět hádat o blbosti. Nakonec ale musela aniž by chtěla se vydat nahoru k jejich obydlí. Pokrčila rameny a vědro v její tlamě se pohupovalo. Otevřela dveře a vešla do světničky.

Matka za ní hned přiběhla a její světle zrzavý kožíšek zářil a byl pěkně urovnaný. ,,Tady ty daně dones do zámku." řekla jí přísně a opět zamířila do kuchyně. Netrpělivě švihla ocasem a střelila po ní pohledem svýma zelenýma očima.

Zairow si opět otráveně povzdechla, ale až po té, co se její matka otočila, aby jí neslyšela. Otočila se a zamířila k zámku, který byl celkem daleko od jejich domu. Z dálky se rýsovala jeho tmavá siuleta.

Cestou tam přemýšlela nad tím, proč se k ní tak její matka chová. Bylo to snad zbarvením? Její matka byla zrzavá, Anney také a její bratr černobílý, oči měl ale stejné, jako matka. Ona jediná po ní nezdědila nic. Ani vzhled a ani povahu. Její kožíšek byl šedivý, takový měl jenom otec. Proč by se k ní ale jen kvůli tomu takto chovala? Nešlo jí to do hlavy.

Normální kočka, třeba některá z těch, které sídlily na hradu, by si už stěžovala, že jí bolí tlapky a že chce kočár. Ale Zairow taková nebyla, musela sem chodit každý den pěšky a pochybovala, že by jí její matka dovolila vzít si s sebou koně.

Konečně došla k hradu. Protlačila se trhy, byla totiž neděle a to jich bývalo vždy nejvíce. Před hradní bránou pozdravila stráže s velkým kopím. Kývli jí hlavou a jelikož už jí znali, pustili jí na nádvoří.

Bylo to tam nádherné. Pár koček se tam vznešeně procházelo a uprostřed nádvoří byla krásná fontána. ,,Ahoj, Zairow!" pozdravil jí kocour, který oplýval záhonky. Byl to hradní zahradník Lenny, znala se s ním už dlouho.

,,Ahoj." pozdravila ho Zairow a usmála se. Lenny jí její úsměv upravil a jeho bílošedá srst se zaleskla. Chtěla si s ním jít popovídat, ale nakonec si všimla, že je pozorují kočky ze zahrady a tak radči zamířila do hradu. Zahradník se zase začal věnovat své práci.

Pod střechou v jedné malé místnosti na hradě seděl pokladník. Tato místnost byla spíše jenom výklenek, za ní pak začínala mohutná stavba hradu. Zairow mu podala všechny daně, které jí dala matka a taky různé papíry. Podepsala se mu do jakési knihy, rozloučila se, uctivě sklonila hlavu a pak zase zamířila pryč ze zámku.

Cestou domů si ještě koupila kožený náramek za dvě groše, který si pak schovala do mešce, aby si ho její matka nevšimla, určitě by jí ho zabavila, jako skoro všechny věci, které patřili jí. Ze stromu si ještě rychle utrhla jablko a snědla ho, matka jí na oběd nedávala skoro nic. Když kolem ní projel kočár, rozhodla se, že by měla vyrazit domů.

Když po nudné cestě dorazila domů, čekalo jí tam dost nemilé překvapení. Její otec ještě nebyl doma, i když už byl večer. Její matka netrpělivě přecházela po světnici a samozřejmě jí hrubě seřvala za to, že se vrátila až moc pozdě a dala jí další povinnosti.

Otec se nevracel a Zairow začínala myslet na neblahé myšlenky. Snažila se je ale zahánět. Nervózně švihala ocasem. Konečně se ozval zvuk, rychle vyběhla nahoru a ven z dveří jejich chaty.

Otec se vrátil. Ale nebyl sám, vedle něj stáli stráže a drželi ho pod rameny. Jejich výzbroj byla vyzdobená drahými kovy a jejich oči se blyštily. Zairow polkla.