Steal My Boy

-32-

*Harry*

Byl jsem tak naštvaný, když Louis odcházel. Nejprve mi dal takovou naději, že přeci jen budu mít lepší život, ale pak ji okamžitě udusil. Byl jsem tak naivní, že jsem mu v tu chvíli uvěřil! Vždyť bych poznal, že potratila, ne? Její břicho by se změnilo... Nebo ne? Netušil jsem, ale to, co jsem věděl, bylo, že i když mi moje slova trhala srdce, udělal jsem nejlépe, jak jsem jen mohl. On mě teď bude nenávidět, což je mnohem lepší, než kdyby mě třeba miloval. Může takto žít spokojenější život. Najde si milujícího přítele, založí s ním rodinu a... A rozhodně jsem už teď nechtěl jeho budoucího partnera zabít tím nejbolestivějším způsobem, abych mohl mít toho malého a roztomilého kluka jen pro sebe. Nikomu bych ho nedal. Nikdo by se na něj nesměl ani podívat, natož sahat. Byl by jen můj. Ničí jiný. Harry the Majetnická svině is coming.

Zhluboka jsem se nadechl a otočil se na Eleanor. Nahodil jsem falešný úsměv a políbil ji na tvář se slovy, že si musím ještě něco dodělat do práce, a že se za Louiho velmi omlouvám. Nemohl jsem dovolit, aby se to celé den před svatbou pokazilo a ona se ještě rozhodla, že by mě stáhla z kůže. To by mě zničilo. Ale hlavně totálně naštvalo, jelikož by to znamenalo, že jsem si celým tím utrpením prošel úplně zbytečně.

Jakmile jsem opět osamněl, posadil jsem se za stůl, otevřel si příslušné dokumenty v počítači a pustil se do práce, abych mohl jít poté na líbánky - eh - a nemusel se zdržovat a stresovat prací.

*****

Stál jsem u oltáře a pozoroval, jak se ke mně blíží má nastávající. Ladným krokem procházela uličkou, v předražených šatech, s pyšným úsměvem na tváři... A já víc než kdykoliv jindy zadoufal, že je tohle jen opravdu hodně špatný vtip. Nebo jsou schované kamery, a jakmile obřad začne, někdo vyskočí a zakřičí: Naletěl si!

Nic takového se ale nestalo. Ona se postavila naproti mně a s koutky pozvednutými do šťastného úsměvu mi hleděla do očí. Netuším, co tam viděla. Mohl jsem jen doufat, že se mi radost a pýcha podařila propašovat i do mých bran duše. A pokud ne, že jí to bude úplně ukradené.

Zhluboka jsem se nadechl a opět vydechl. A obřad začal.

„Vážení snoubenci! Je pro mne vzácným potěšením přijmout manželský slib dvou mladých lidí, kteří v sobě našli vzájemnou lásku. Vše má určenou chvíli, veškeré dění má svůj čas. A právě dnes a zde nastal ten okamžik, kdy oslavujete svůj sňatek. Přišli jste do naší svatební síně vykonat vše staré i nové, co se při takové příležitosti dělává. Nechat zaznít slavnostní slova a utvrdit smlouvu, uvědomit si, jakou v tom všem hrají roli rodiny, přátelé, lidské společenství." Jo, moje rodina v tom má ohromné prsty. Stejně tak jako rodina El. A jak moc jsem je v tuto chvíli nenáviděl. Prosím. Chci zázrak! Jakýkoliv zázrak, který by mě zbavil mého utrpení.

„Jistě v tento okamžik myslíte na vše, co vás v manželství čeká, na chvíle radostí a strastí, na naplnění vztahu v dětech, do kterých láskou i příkladem můžete vložit všechny dobré vlastnosti, které by člověk měl mít a jichž bývá tak málo. Přeji vám, aby se vám podařilo vychovat děti k lásce, toleranci, úctě ke všem lidem, abyste jim dokázali dodat pocit svobody i zodpovědnosti, aby vaše děti nikdy nepoznaly jakýkoliv útlak a nesvobodu, aby vyrůstaly ve zdraví a štěstí." Tak víc ironické už to být ani nemohlo. Měli jsme děti vychovat v toleranci, pro svobodu a proti útlaku? Myslím, že mým rodičům oddávající tenkrát neříkal stejná slova. Nebo asi neposlouchali, jelikož v tomto bodě naprosto selhali. Víc, že si kdy mohl pomyslet.

„Jistě myslíte v tyto vteřiny i na rodiče, kteří vám dali život, pod jejichž ochranou a péčí jste vyrůstali, dospívali a dnes jim odcházíte za vlastním cílem, za vlastním životem. Vaším jménem jim děkuji za veškerou péči a lásku, kterou vám věnovali." Jako pardon? Ale já jim rozhodně děkovat nechci. Láska a péče... Pff. To tak. Matka možná, ale otec? To byl dobrý vtip.