Chvíle lásky | ✔️

2. kapitola | Dívka bez pevné adresy

/24.8. 1977/

Dívka s tmavě hnědými vlasy seděla na gauči ve své malé garsonce a sledovala baňku položenou na poličce, ve které se nacházela zeleně zbarvená tekutina. Ta baňka tam ležela už pár dní a Hestia Eva Jonesová ji proklínala už třetím dne. Jako vždycky jednala impulsivně. Jak si mohla myslet, že něco takového vyjde?

Vyhrnula si tričko a pohlédla na svoje dosud ploché bříško. Zhluboka se nadechla a utřela si slzu, která se skoulela po její tváři. „To jsem to zase vymňoukla, co?" promluvila směrem k bříšku a hrdlo se jí sevřelo. Rozhlédla se po garsonce, kterou dostala jen díky tomu parchantovi, svému šéfovi, pro kterého pracovala. „J-já ti slibuji, že se o tebe postarám, jasné? Stanu se lékouzelnicí a ty se budeš mít dobře. Vychovám tě správně a nikdy tě neopustím. Budu tě milovat tak hrozně moc, že si to ani představit nedokážeš. Nepotřebuji k životu toho Smrtijeda, který mi zlomil srdce na miliardu kusů."

Vzpomněla si na dobu, když do čirého lektvaru plivla a doufala, že se tekutina zbarví do zelena. V tu dobu počítala s tím, že když mu řekne, že je těhotná, zapomene na tu čistokrevnou nanynku a bude s ní. Jen s ní. Ovšem v tu dobu ještě neměla ponětí, jak se všechno pokazí.

***

/necelé dva měsíce zpátky - 4.7. 1977/

„Hestio, měla bys vědět, že je čas, aby ses přestala chovat jako pubertální zjevení a dostála své úloze," promluvil Ryan Jones, Hestiin otec. Své vlasy měl šedivé a vrásek plný obličej. Ale přece nevypadal jako nějaký starý, slabý a seschlý dědoušek. To určitě ne. Hestia z něj měla respekt a často i strach. Ryan Jones byl její otec, ale nikdy nebyl tatínkem.

„Jaké úloze?" vyhrkla nechápavě a vyděšeně černovlasá dívka. Pohlédla směrem k Evě Jonesové, své matce, aby se jí dostalo trochu podpory. Sice podvědomě věděla, že ani její matka nehýbne s otcovým rozhodnutím, ale vždycky alespoň trochu doufala. „O čem to otec mluví, maminko?"

„Hestio, zlatíčko, před pár dny jsi dokončila šestý ročník," snažila se novinku co nejvíce zjemnit. „Už nejsem malá holčička, jsi dospělá dívka a brzy budeš i dospělá žena. Ženou se staneš v momentě, kdy se vdáš za svého snoubence."

„Za mého snoubence?" zopakovala znovu rozrušeně. Věděla, že tohle jednoho dne přijde. Její otec o tom čas od času mluvil, ale Hestia se vždy rozhodla sama sebe ukonejšit, že má ještě čas a že nic takového nepřijde. V tuhle chvíli pochopila, že takový čas je nenávratně pryč.

„Ano, nedávno jsem dostál názoru, že je na čase, abychom tě zasnoubili s nějakým vhodným kandidátem," nadechl se zhluboka Ryan Jones. „Jsou rodiny, které své děti zasnoubí už při narození, ale já jsem došel k názoru, že nikdo neví, co se z nevinného dítěte vyklube. Například jaký by to byl skandál, kdybychom tě zasnoubili s tím krvezrádcem Siriusem Blackem."

Hestia si vzpomněla na Siriuse Blacka, jednoho z Pobertů, se kterým chodila do školy. Ach, jak jí Bradavice chyběly. Od té doby, co se vrátila z Bradavic na poslední svobodné léto, se jí stýskalo po všem, co k Bradavicím náleželo. Hlavně jí chyběla Lily Evansová, její nejlepší kamarádka, se kterou se znala už šest let.

„Nedávno jsem prohodil pár rozumných slov s Frankem Lestrangem," pokračoval starý Jones ve své promluvě. „Odhalil mi skutečnost, že leč zrovna nedávno oženil svého staršího syna Rodolphuse za Bellatrix Blackovou, má ještě mladšího syna Rabastana. Věřím, že chodí do stejného ročníku jako ty."

Ach ano. Hestia si moc dobře vzpomínala na zmijozelskou část jejího ročníku. Narcissa Blacková, Rabastan Lestrange, Evan Rosier a podobní. Vzpomněla si také na nonšalantní, arogantní a povýšené chování všech těchto studentů. Nikdy nezapadala mezi tu čistokrevnou smetánku, do které se ji snažili její rodiče vtlačit. Už jako dítě se mezi nimi necítila dobře, ale když ji v prvním ročníku bradavického studia zařadil Moudrý klobouk do Nebelvíru, to byl poprask!