Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟐𝟏.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝KDY JINDY TO ŘÍCT, NEŽLI TEĎ?❞

„Lucius Malfoy."

Theodore se zarazil a nějakou chvíli na Hermionu jen zíral. Nemohl uvěřit vlastním uším. Nezdálo se mu to? Skutečně řekla... Lucius Malfoy? Ten Lucius? Dracův otec? Jeho jméno mu nešlo na jazyk ani v mysli. To přece... Lucius Malfoy?

Jenže Hermiona mu nelhala. Proč by to taky dělala? Viděl jí to v očích, jež za závojem slz skrývaly pravdu. Bylo to jako dívat se na raněné zvíře. Mohl v nich spatřit tolik bolesti, strachu z odsouzení, ale i úlevy. A Theodore si vzápětí uvědomil, že je prvním člověkem, kterému se s tímhle svěřila. Zalila jej vlna něžné náklonnosti k Hermioně a vzápětí si k sobě tu bezbrannou dívku přitáhl do objetí.

„Je mi to tolik líto, Hermiono. Kdybych to býval věděl - nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Neměl jsem tušení - Ale Lucius Malfoy? Skutečně? Kdy se to stalo? Tedy," zrozpačitěl a trochu se od ní odtáhl, „pokud o tom chceš mluvit. Jestli se na to necítíš, tak mi neodpovídej. Můžeme si jít lehnout, pokud už jsi unavená," navrhl jí jemně a ona se na něj vděčně pousmála, otírajíc si mokré tváře.

„Jsi na mě tak hodný, Theo. Děkuju, že jsi tady," zašeptala a přitiskla se k jeho hrudi. Objal ji ještě pevněji, jako kdyby ji nikdy nechtěl pustit. A možná to byla pravda.

„To je přece samozřejmost, Herm," opáčil tiše a zlehka ji políbil do vlasů. V téhle pozici setrvali v tichosti několik minut. Za tu dobu Hermiona sbírala odvahu a hledala ta správná slova. Pokaždé jí uvízla v krku a dusila ji. Bála se, že to nedokáže. Ale Theovi mohla věřit. Kdy jindy to říct, nežli teď? Třeba se jí alespoň trochu uleví...

„Stalo se to v ten den, kdy nás chytili s Fenrirem Šedohřbetem lapkové," začala tiše vyprávět a ucítila, jak se Theo narovnal. Zavřela oči a celé to před sebou viděla jako film. Přebíhal jí mráz po zádech a měla skoro stejný strach jako tehdy. Asi se jej už nikdy nezbaví. Bude se za ní plížit jako stín. A bude mít podobu Luciuse Malfoye. „Měli podezření, že je to skutečně Harry, ačkoliv jsem na něj použila žihadlovou kletbu. Dovedli nás k Malfoyovým, kteří se rozhodli nějakou dobu vyčkat a zavřeli nás do sklepa. Harry zůstal s Ronem, ale já jsem byla sama. Neměla jsem tušení, kde to jsem. Co bude dál. Ležela jsem na zemi a přemýšlela nad tím nejhorším. Nešlo uniknout. Nejen z jejich sídla, ale i z mé hlavy. Bylo to příšerné. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohlo být ještě horší."

Polkla a ucítila, jak ji Theo konejšivě hladí po zádech. Uklidňovalo ji to a jeho blízkost jí dodávala odvahu pokračovat v mluvení dál. „Nevím, jak dlouho jsem tam asi byla. Ale po nějaké době přišel. On. Lucius. Byl opilý a naštvaný. Tvrdil mi, že si přišel vyřídit účty. Nemohla... nemohla jsem tomu zabránit. Prostě se to stalo."

„Ten odporný, odporný hajzl," zaklel Theo a nenávistně zaskřípal zuby. V ten okamžik viděl rudě, bylo mu úplně jedno, že se jedná o otce jednoho z jeho blízkých přátel. Přál si jediné: postarat se o to, aby byl Lucius konečně řádně potrestán. Azkabanu se vyhnul jen díky svému vlivu, jménu, penězům a tomu, že jeho manželka pomohla Harrymu. Běhal si venku na svobodě, ačkoliv by si zasloužil sedět v Azkabanu, za to všechno, co provedl. Theodorovi z toho bylo zle.

„Nikomu jsi to nikdy neřekla. Ani mně, Blaisovi, nebo třeba Ginny..."

„Proč bych měla," usmála se smutně a zatnula v pěst třesoucí se ruku. „Stalo se to. Minulost se nedá změnit. A o tomhle nikdo nemusel vědět. Zbytečně bych vás tím zatěžovala. A stejně by se tím nic nevyřešilo. Vše by bylo při starém."

„Ale nemusela jsi na to být sama. Nemusela ses trápit. Víš přece, že jsme tu pro tebe, a budeme ti oporou, ať se stane, co se stane," opáčil jemně Theo.

„Já vím. A jsem vám za to vděčná. Jen... asi jsem nebyla připravená o tom někomu říct. A nechtěla jsem to nějak zbytečně... rozmazávat."

Theodore se nadechoval, aby jí odporoval, ale nakonec to nechal být. Bylo to Hermionino rozhodnutí. A tehdy to udělala tak, jak to cítila. Respektoval to. A byl rád, že to alespoň teď konečně někomu řekla a nemusela to tajemství střežit sama až nadosmrti. Potěšilo ho, že v něj má důvěru.

„Takže Nicolas je..."

„Syn Luciuse Malfoye. Ano," ušklíbla se Hermiona kysele. Rozhodla se si dítě nechat, ačkoliv byl jeho otcem někdo tak příšerný jako Malfoy. Ale tomu dítěti by zkrátka nedokázala vzít život. Udělala dobře. Nicolas byl celý její svět. Zářivá hvězda na potemnělé noční obloze. S ním v náruči jí život dával smysl. Byl její odměnou za to, že bojovala dál.

„Omlouvám se, že jsem vám lhala. Že jsem těhotná, jsem zjistila asi měsíc od bitvy o Bradavice. V tu dobu jsem chodila s Ronem a myslela jsem si, že jsem šťastná. Zprvu to tak opravdu vypadalo. Byl to... kluk mých snů," vzpomínala. „Ale se zjištěním, že mi pod srdcem roste nový život, se dostavil i strach. Strach, jak mu to řeknu, jak jen mu vysvětlím, že je to naše dítě, když třeba bude mít Malfoyovy rysy, barvu vlasů... Proto jsme se zanedlouho taky rozešli. A já si navíc uvědomila, že to není ta opravdová láska, co k němu cítím. Miluji ho, ale jen jako bratra."

„No, ta historka o tom, jak jsi na dovolené potkala inteligentního a prostě perfektního muže, byla tehdy docela přesvědčivá. Teď zpětně mi ale dochází, že jsem nad tím vůbec nepřemýšlel, protože jak bys mohla tak rychle otěhotnět, když jsi ho potkala v srpnu? Vůbec mi to nepřišlo divné," uchechtl se Theodore.

„Stejně si myslím, že alespoň Ginny nějaké podezření měla. Ale na nic se nevyptávala," pousmála se mírně Hermiona.

„Dneska v noci zřejmě neusnu, když už teď vím pravdu o tom, kdo je Nicův táta. A že mi přišlo trochu podezřelé, že by sis zrovna ty nechala udělat dítě od naprosto cizího chlápka z dovolené..." zamyslel se Theo nahlas. Lucius Malfoy znásilnil Hermionu. Lucius Malfoy je otcem jejího syna...

Když mu k uším dolehlo tiché a pravidelné oddechování, vrátil se nohama zpátky na zem. Zatímco byl ztracen v myšlenkách, Hermiona mu usnula v náruči. Nedivil se jí, musela být vyčerpaná.

Usmál se. Opatrně ji přenesl a něžně položil na matraci. Přikryl ji, odhrnul jí pramen vlasů z čela a vtiskl jí polibek na tvář. Po chvilce zaváhání si ale přece jen lehl vedle ní a zahleděl se na její klidnou tvář.

Vždycky tady budu pro tebe, řekl si v duchu. To ti slibuju.