MY PACE. [Stray Kids]

1.

Bylo příjemné zářijové ráno. Skrze obláčky, které zahalovaly hlavní jihokorejské město Soul se prodíraly hřejivé paprsky slunce, a skrze čelní sklo auta dopadaly na pihovaté tváře sedmnáctiletého chlapce. Mladíkova tvář však nepůsobila vůbec vesele, právě naopak. Zadumaně sledoval ze sedadla spolujezdce okolí a potápěl se ve vlastních obavách. Čekal ho první den nadcházejícího školního roku, což by ve své podstatě nebylo až tak hrozné, ovšem tentokrát měl nastoupit na úplně novou školu, v novém městě. A co hůř, ve státě, ve kterém nevyrůstal. Budou si myslet, že jsem naprostý exot. Budou se mi smát. Nebo ne? Budou aspoň trošku přívětiví? Ale přece jen, co když-...

„Felixi," z jeho myšlenek ho vytrhl jemný ženský hlas osoby, která seděla na sedadle řidiče. On na ni upřel svůj zrak, respektive na profil její tváře, zatímco ona stále sledovala cestu před nimi. Jemně se pousmála a pokračovala: „Já vím, že máš obavy. Ale věř mi, zapadneš brzy. Jenom se nedrž stranou."

Felix si povzdechl. „Teti, co když to nezvládnu? Chci říct, nemluvím tak dobře a celkově, jsem jiný než oni. Podle mě je to až moc brzy. Měl bych zůstat ještě doma. Vyrovnávat se s traumatem a tak, chápeš."

„To víš že ano. Pak z tebe bude antisociální troska s nulovými znalostmi. Udělala bych pro tebe cokoli, tedy to nejlepší, to moc dobře víš. A myslím si, že nastoupit do školy pro tebe bude to nejlepší." Pomalu zastavila auto u krajnice před nádvořím velké budovy. Konečně se na synovce podívala a prohrábla mu jeho světle hnědé vlasy. „Já přece vím, že je toho na tebe moc. Ale nemůžu tě nechat samotného, utápět se v bůhví jakých hrozných myšlenkách. Jsi ten nejlepší kluk jakého znám, Felixi, a vím že se dokážeš začlenit. Nakonec se ti tu bude líbit. Tak seber odvahu a jdi si ten první den užít."

Mladík si jen znova povzdychl a pomalu přikývnul. Svou tetu jemně líbnul na tvář, vzal si batoh a po rozloučení vystoupil z auta. Jen co za sebou zavřel dveře, auto bylo to tam.
Bez dalších rozmyslů se vmísil do davu studentů, kteří na sobě měli totožné školní uniformy, jako on sám.

Během pár chvilek přešel nádvoří a už stál na chodbě uvnitř budovy. Rozhlížel se okolo ve snaze najít správný směr k ředitelně, když v tom do něj někdo silně narazil. Naštěstí náraz ustál a jen zaslechl stále běžícího, tmavovlasého chlapce s naducanými tvářemi, který se na něj na okamžik otočil a zakřičel: „Sorry brácho, fakt sorry! Hej, kluci, počkejte na mě!" To už však byl otočený směrem, kterým běžel. Felix se tomu musel nakonec i v duchu zasmát.

Jedna ochotná dívka, kterou zastavil, mu vysvětlila, kudy se dostane k ředitelně a on vyrazil tím směrem. Zaklepal na dveře kanceláře a po pozvání dovnitř vstoupil. Ihned se uklonil a vysvětlit, že je ten nový student. Poté, co mu bylo vysvětleno, že vzhledem k jeho přestupu bude muset být zařazen do nižšího, tedy do druhého ročníku, byl odveden do své nové kmenové třídy.

Když vstoupil, ucítil na sobě pohledy všech, kteří seděli v lavicích. Učitelka, která stála před tabulí, se do široka usmála. „Vy musíte být ten nový student!" Naznačila mu, ať jde k ní, což také udělal. Stojíc před celou třídou se necítil vůbec komfortně a snažil se pohledem vyhnout každému, kdo na něj civěl.

„Vážení, toto je váš nový spolužák, Lee Yongbok. Přistěhoval se z Austrálie. Doufám, že ho mezi sebe přijmete, jak se patří." Pár studentů se na to tiše zasmálo, což Felixe řádně znervóznilo. Učitelka mu poté nakázala, aby se posadil do zadní lavice a dál probírala plány na školní rok. Jen co usedl a položil si batoh na zem, setkal se se zvědavým párem očí, které patřili jeho spolusedícímu.

„Takže ty jsi Yongbok? Já jsem Jeongin, těší mě," zašeptal chlapec, jež mu potřásl rukou.

„Také mě těší. Ale preferuju, když se mi říká Felix," odpověděl suše, zatímco mu stisk ruky opětoval, a jen doufal, že už nebude dotazován.

„Jasně, tak ti asi říkali v Austrálii. Hele, znám jednoho kluka, který je taky z Austrálie. No a jakto že ses vlastně přistěhoval?" vyhrkl Jeongin jedním dechem a Felix už tušil, že se pravděpodobně konverzaci nevyhne. Vzpomněl si však, co mu říkala teta o začlenění. Navíc, sám si někde v nitru přál zapadnout a vrátit se do stavu, kdy by byl jen bezstarostným studentem. Ke svému překvapení se na Jeongina pousmál.

„Ale, takové rodinné trable. O tom snad někdy jindy." Jeongin přikývl, jako že rozumí a zároveň se tiše zasmál.

„Ty Felixi, máš takový docela vtipný přízvuk."

„Jo, celkově moje korejština není nejlepší. Asi s tím budu potřebovat pomoct."

V Jeonginových očích se zaleskla jiskra nadšení. Při pohledu na něj se musel Felix znovu pousmát. Stoprocentně je mladší a to ho zřejmě dělá tolik roztomilým.

„S jazykem ti pomůžeme, neboj se!"

„Pomůžeme? V množném čísle?" zarazil se Felix a opět znejistěl. Třeba se jen přeřekl, nebo jsem špatně rozuměl.

„No jasně, my! Já a pár mých starších přátel. Jsou to bezva kluci. Vezmu tě za nimi o obědovce."

Felix se sice začínal cítit docela dobře v přítomnosti malého Jeongina, ze kterého sršelo nadšení a pozitivní nálada. Ovšem nedokázal si představit, že by měl hned první den navazovat kontakty s více lidmi. Pokud jsou to však jeho přátele, neměl bych mít strach. On vypadá jako skvělý kluk. Třeba budou taky moc fajn...