Chvíle lásky | ✔️

6. kapitola | Tradá do Bradavic

/1.9. 1977/

Vlastně se vše zdálo být naprosto obyčejné a rutinní. Celý ten koloběh života, který člověk prožíval. Čím byl člověk starší, tím více si to uvědomoval. Ano, prochází jistými fázemi, ale každá generace je stejná a prožívá naprosto stejné situace a problémy. Vše se do nekonečna opakuje, ale proč bychom si to měli uvědomovat? Osud nám nadělí zhruba devadesát let života a my se nestačíme ani zamyslet nad tím, jak kopírujeme stejné chyby a stejné kroky.

Tohle si ovšem uvědomila Stefani Scamanderová. Na první pohled vcelku obyčejná a rutinní dívka. Každý den potkáte deset stejných, jako je ona. Ovšem v tomto se pletete. Ona není vůbec obyčejná a rutinní. Je výjimečná, speciální a jedinečná. Stejně jako každý na této zemi.

Ona si sice nepřipadala nijak jedinečná, ale uvědomovala si, jak byl její bratr jedinečný. Opravdu byl. To na tom všem bylo nejsmutnější. Jemu Merlin nenadělil těch krásných devadesát let, jako jiným lidem. Jemu ne.

„Snad přijde v Bradavicích na jiné myšlenky," doufala s povzdechem Helene Scamanderová, matka Stefani. S tímto přáním vzhlédla ke svému manželovi, Kevinu Scamanderovi. Ne že by se ona cítila o něco lépe než její dcera. Ba naopak, Stefani ztratila bratra, ale ona syna. Svého milovaného Andrewa; čestného, pravdomluvného, přátelského a rozkošného syna.

„Snad," potvrdil Kevin Scamander, plný vzteku a zášti. Na rozdíl od své celé rodiny nechodil do Mrzimoru, takže nesdílel takový smysl pro přátelství a čest, jako jeho příbuzní. Zatímco jeho manželka a dcera truchlily, on v sobě držel neskutečný vztek na celý svět a hlavně na jednu rodinu; Blackovy.

Rodina, jejíž jméno naprosto přesně vystihovalo čin, který provedla. Opodál tahle rodina stála, ovšem bez prvorozeného syna Siriuse. Jen Walburga s Orionem a mladším synem Regulusem. Orion precizně a s kamennou tváří upravoval svému synovi límec na košili a vůbec si nevšímal, že opodál stála rodina, které sebral syna.

Stefani si ovšem Blackových nevšimla. Jak by také mohla? Věděla, že se nachází mezi desítkami lidí, ale stejně jí připadalo, že je na Nástupišti devět a tři čtvrtě úplně sama. Všechny ostatní měla rozmazané, připadala si jako v nějaké bublině a rozhovor svých rodičů nevnímala.

V hlavě si přehrávala momenty, které na tomto místě strávila se svým o šest starším bratrem. Pravděpodobně by se v těchto vzpomínkách utápěla ještě dlouho, ale na jejím rameni se ocitla ruka, ze které byl cítit život a pozitivní energie. Jeden by řekl, že zrovna to Stefani potřebovala, ale druhý by argumentoval, že úplně nejlepší řešení to také není. Copak se mají chovat, jako by se nic nestalo?

„Stefani, holka, vnímáš mě?" ozval se empatický hlas Stefani nejlepší kamarádky, Avy Abbottové. Stejně jako Stefani, tato zrzavá dívka chodila do Mrzimoru a měla doslova srdce na dlani. Byla si také moc dobře vědoma, co se v létě stalo Stefani bratrovi, ale stála si za tím, že neustálé truchlení ničemu nepomůže.

„Jo, vnímám," vypadlo z hnědovlasé Stefani téměř okamžitě, aniž by si uvědomovala, na co vlastně odpovídá, „jen jsem se zakoukala do jednoho místa."

„Do jednoho místa, nebo do nějaké osoby?" zavtipkovala Ava, načež se oba Stefani rodiče zasmáli. Líbilo se jim, že se Ava snaží jejich dceru rozveselit a i Stef se její poznámce pousmála. Věděla, jak moc se Ava snažila zlepšit její náladu dopisy, dokonce ještě zavítala do Stratfordu před začátkem roku, aby s ní pojídala zmrzlinu a rozjímala o životě.

V pozadí zaslechla také zapískání průvodčího, takže se rychle vzpamatovala a rozhodla se s rodiči konečně rozloučit. S každým se obejmula a zamávala jim. Poté už se ovšem přesouvala k vlaku, aby jí vlak do Bradavic neodjel. Táhla za sebou svůj objemný kufr a snažila se zahnat myšlenky na bratra.