Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟐𝟑.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝V JEDEN OKAMŽIK TO VYPADALO, ŽE BY SI BYLY SCHOPNY OČI VYŠKRABAT.❞

„Nazdar," pozdravil ráno Blaise svého parťáka, když vešel do kanceláře. Jako pokaždé si svlékl kabát, pověsil ho na věšák a postavil vodu na kávu. Sice už měl jednu doma, ale cítil, že dnes bude třeba ještě další. Navíc to byla taková jeho rutina. A Blaise měl rutiny rád.

„Tady se nám zase někdo vyspal do růžova," utahoval si z něj Ron, zvedl se a připojil se k Blaisovi, který poněkud nepřítomně sledoval, jak se vaří voda, a prsty netrpělivě bubnoval o malovaný hrneček od Panjua. Po celém hrnku se klikatil dlouhý zelený had. „Tak co je s tebou dnes?"

„Nic, jen mám poslední dobou problémy se spánkem," zamumlal Blaise, a byla to pravda. Ron se rozesmál.

„A divíš se, když pořád piješ tolik kofeinu?"

Blaise ho probodl pohledem. „Kofein za to nemůže, to mi věř." Cosi v jeho hlase probudilo v Ronovi zvědavost. Chtěl vědět, co nebo kdo je důvodem Zabiniho nespavosti. Ale tušil, že je v tom zase nějaká ženská, a nechtěl se příliš vyptávat.

„Mám pro tebe novinu," zazubil se místo toho, opřel se bedry o skříňku a založil si ruce na hrudi. Blaise povytáhl obočí. „Neuvěříš, co se stalo. Před pár dny u nás přespával Nico a věř mi, málem jsem z toho zešílel. On a Panju jsou vážně vražedná dvojka. Nikdy nevíš, co od nich můžeš čekat."

Zabini se ušklíbl a zalil si hrnek vodou až po okraj. Když to viděl Ron, trochu zamlaskal, jakože nesouhlasí s tím, že si to lije až tak vrchovaté. „No, až ti dva zamíří do Bradavic, McGonagallová z nich bude mít vážně radost."

„Už teď sebe a Padmu psychicky připravuju na to, že nám bude McGonagallová posílat dopisy nejméně jednou týdně."

„Jednou týdně? Kamaráde, to přidej. Podle mě to nebudou jen dopisy, ale i huláky," ujistil ho smrtelně vážně Blaise a když Ron vyprskl smíchy, zacukaly mu koutky rtů v pobaveném úsměvu.

„No dobře, asi máš pravdu. Ale to pořád odbíháme od toho, co ti chci říct. To je taková bomba, kamaráde!" těšil se Ron a oči mu jen jiskřily.

„Tak už mě nenapínej a řekni mi to."

„No, takže hlídali jsme Nica, a Padma ho měla druhý den odvést zpátky k Hermioně. Ta jí otevřela ještě v pyžamu a rozespalá, a víš proč? Protože tam měla chlapa! Jo, představ si, že naše Hermiona konečně někoho má! Přísahám, že nekecám, Padma tam viděla cizí boty," zubil se Ron a dychtivě čekal na jeho reakci.

Blaise náhle nevěděl, co si o tom má myslet. Na jednu stranu byl rád, že si Hermiona někoho našla a není sama, ale... zatraceně, koho? Proč? Trochu se zarazil. Proč cítil takový zmatek a prázdno? Neměl by být šťastný a radovat se? Uvědomil si, že na něj Ronald stále zírá a čeká na to, co mu odpoví, tak se přinutil k úsměvu a nejistým hlasem ze sebe dostal: „To - to je skvělé. Nevěděl jsem, že Hermiona někoho má."

„No právě, to nevěděl nikdo! Merlin ví, jak dlouho už to s někým táhne a jen to před světem tají." Při tom se Blaisovi nějakým nevysvětlitelným způsobem zkroutil žaludek. „Ale řeknu ti, že by mě vážně zajímalo, kdo to asi může být."

„Jo," přikývl Blaise nepřítomně. „Jo, to mě taky..."

☆
                     ☆
       ☆

„Tak jaké bylo tvé rande s Blaisem? Povídej," pobídla sestru Astoria, když se po rodinné večeři omluvily a zavřely se v pokoji Daphne. Starší blondýnka se blaženě usmála, lehla si na postel a natáhla se pro svou hůlku, jež ležela na nočním stolku. Elegantními pohyby jí mávala a zatahovala závěsy kolem oken. Astoria se posadila k sestře a vzala si jeden z jejích polštářků, který si přitiskla k hrudi.

„Ach, Astorie, to bylo tak krásné!" vydechla zasněně a uvědomila si, že při pomyšlení na Blaise se nějak nemůže přestat usmívat. Asi byla skutečně zamilovaná. Až po uši. „Celou dobu jsem se nesmírně bavila. On je neuvěřitelně zábavný, nejen pohledný a vášnivý..." Astoria se zachichotala, ačkoliv k Blaisovi stále cítila něco jako nepřátelství. Ani na škole si ho příliš nevšímala, vídali se jen ve Velké síni a ve společenské místnosti Zmijozelu, protože oba byli z jiného ročníku. A ačkoliv se s ním Daphne přátelila už tehdy a často svou sestru zvala, aby se posadila u krbu k nim, Astorie svou pozornost mnohem víc upírala na Theodora Notta a Draca Malfoye.

„Takže sis to užila," konstatovala.

„Ano, samozřejmě! Bylo to krásné. Sedli jsme si do jedné luxusní restaurace a nad skleničkou vína jsme si trochu nostalgicky zavzpomínali na staré časy. Myslím, že to se mnou myslí vážně, Astorie. Tolik se snaží, aby to mezi námi bylo dobré a abych byla spokojená! Opravdu chce začít znovu," svěřila se sestře Daphne, ale všimla si, že i přes to jí přes tváře přelétl stín pochybností. „Co proti němu pořád máte? Ty, matka. Blaise je skvělý. Cožpak nechcete, abych byla šťastná?"

„Právě že chceme, Daphne."

„Ale já jsem šťastná s ním!"

Astoria ji něžně chytila za ruce a Daphne se posadila. Mrzelo ji, že jej sestra ani matka nejsou schopny mít rády. Zatím ho akceptovaly. Ale jak dlouho?

„Matka si myslí, - a já s ní souhlasím - že si zasloužíš někoho lepšího. Blaise je... přelétavý. Vím to, řekl mi to Draco, a ten jej velmi dobře zná -"

„Opravdu? Nevšimla jsem si, že by se ti dva v posledních měsících pravidelně vídali," odsekla jedovatě Daphne. „Znal ho dobře možná před tím, než přijal Znamení Zla. Blaise se změnil!"

„Draco byl jeho nejlepší kamarád, a když si procházel velmi těžkým obdobím, co Blaise udělal? Místo toho, aby mu pomohl, se k němu otočil zády! Co myslíš, že asi udělá své přítelkyni, až jej po čase omrzí a přestane bavit?"

Obě sestry se chvíli přeměřovaly zamračenými pohledy. V jeden okamžik to vypadalo, že by si byly schopny oči vyškrabat. Pak se ale na sebe omluvně usmály a chytily se za ruce ještě pevněji.

„Měly bychom toho nechat, nebo se ještě rozhádáme. A to nemůžeme dopustit."

„Ne kvůli chlapům," zazubila se Astoria, ale pak zase zvážněla. „Jen se o tebe bojím, Daphne. Vím, že Blaise tvrdí, že se změnil a že to bude jiné. Ale já nevěřím tomu, že je někdo schopný se kvůli někomu až tolik změnit."

Daphne ucítila, jak ji v očích pálí slzy. „Když někoho miluješ, tak se pro něj dokážeš změnit."

„Co ty víš o lásce, Daphne? Láska bolí a je krutá, nevypočitatelná a sobecká. Nechci, abys musela trpět. Abys to všechno musela zažít a po rozchodu slepovala všechny ty kousky v tobě, které se roztříštily jako sklo. Nechci, abys byla smutná. Chci, aby ses pořád smála. S někým po boku, kdo tě nikdy nezradí a splní ti všechno, co ti uvidí na očích. Protože ty si někoho takového zasloužíš, Daphne."

Daphne se na sestru něžně usmála a pohladila ji po tváři. „Děkuju ti za všechno, Astorie. Občas zapomínám, že už i moje malá sestřička okusila radosti i utrpení zamilovaných."

„Nevím, jestli ti to za tu bolest stojí..."

„Srdci neporučíš," zavrtěla hlavou Daphne a tiše si povzdechla. Astoria jí stiskla ruku. „Ale... co ty a Draco? Vídáte se teď docela často. Miluješ ho?"

Astoria uhnula pohledem, aby se sestře nemusela podívat do očí. Sklonila hlavu. „Já jen chci žít klidný a spokojený život, Daphne. Nesuď mě. Víš, že to byl můj sen už od dob, co jsem byla malá holka. Chci se vdát za dobrou partii, mít děti a krásný dům. A pro samou bolest a lásku k muži nechci nakonec ztratit samu sebe."