Destructive Storm [CZ] ✓

7. | Neublížím ti

„Na co jsi proboha myslela?" ozval se zvýšený mužský hlas, který mě okamžitě vzbudil. Prudce jsem se posadila a s překvapením zjistila, že jsem se ve stánu nacházela sama. „Věděl jsem, že jsi šílená, ale že až takhle?" ozval se znovu mužský hlas a já s trhnutím opustila stan.

„Co se děje?" zeptala jsem se okamžitě, jakmile jsem za sebou zapnula zip stanu. Spatřila jsem Noru se slzami v očích a Ryana, který zuřivě rozhazoval rukama. „Ryane?"

„Věděla jsi, že tady tvoje kamarádka trpí sebevražednými sklony?" otočil se na mě a já k němu váhavě přistoupila doufajíc, že ho třeba trochu uklidním.

„O čem to mluvíš?" zeptala jsem se ho, ale nedostala jsem od něj žádnou odpověď. „Noro, o čem to mluví?"

„Chtěla jsem zmizet," přiznala a já na ní povytáhla obočí, „nechtěla jsem překážet, a tak jsem vstala dřív, abych odsud nepozorovaně zmizela."

„Děláš si srandu, že jo?" vykřikla jsem. „Ty jsi chtěla odejít?"

„Jo!" vykřikla. „A pořád chci, Kathleen! Nechci být někde, kde jsem přítěž. Vidím, že tu o mě nikdo nestojí. Poznám to, Kat. Vidím, jak se na mě díváte. Berete mě jako jasný slabý článek."

„Noro, takhle to-"

„Nelži," přerušila mě, „alespoň ty mi nelži, Kat."

„Nerozumím tomu, Noro," přiznala jsem. „Jsme nejlepší kamarádky a ty ses chystala odejít, aniž by ses se mnou rozloučila?" v očích mě štípaly slzy. „Abys věděla, tak já jsem tě tady vždycky chtěla! Když o tobě se mnou včera Ryan mluvil, zastala jsem se tě. Ale teď? Teď se na tebe nemůžu ani podívat!" prošla jsem okolo ní a zavadila o ni ramenem.

„Kat," špitla.

„Nech jí jít," zaslechla jsem Ryanův hlas, „potřebuje být sama."

Moje nohy nabraly mnohem větší rychlost, než jsem předpokládala. Po chvíli jsem lesem doslova běžela, dokud jsem se nedostala z našeho tábora dál. Potřebovala jsem být sama, abych mohla všechno zpracovat. Nořin přístup se mi ani zdaleka nelíbil. Ryan měl pravdu, že to s ní nevypadá dobře. Asi jsem si to nechtěla přiznat, ale upřímně si umím představit, že jí brzy ztratím. Nechtěla jsem o ni přijít, protože mi připomínala domov. Byla to první osoba, se kterou jsem se v novém městě seznámila. Myslela jsem, že mě brala jako svou dobrou kamarádku, ale očividně jsem pro ni neznamenala tolik jako ona pro mě. Kdybych někdy chtěla ze skupinky odejít, řekla bych jí o tom. Měla jsem k ní nejblíž a tohle jsem brala jako zradu.

Sedla jsem si na chladnou zem a přemýšlela, co si počít. Nejlepší by v tuhle chvíli asi bylo, abychom si spolu promluvily. Myslím, že upřímný rozhovor čistě od srdce jsme spolu nevedly pěkně dlouhou dobu.  Nora by měla vědět, jak se cítím. A jestli bude chtít i po tom odejít, nechám ji.

Pravé kamarádky by si vždycky měly vyjít vstříc, i když je to někdy bolestivé rozhodnutí.

Rozhodla jsem se vrátit zpátky. Našlapovala jsem pomalu, abych k sobě nepřilákala pozornost nemrtvých. Zaslechla jsem za sebou křupnutí větvičky a prudce se otočila. Má ruka zajela za můj pásek, za kterým se skrýval ostrý nůž. Čekala jsem, že se střetnu se Šedivcem, ale můj zrak spočinul na malé holčičce.

„Neubližujte mi, prosím!" vykřikla vyděšeně.

„Neublížila bych ti," odložila jsem nůž stranou, „myslela jsem, že patříš mezi ně."

„Nepatřím," špitla, „slibuju."

„Pojď sem," klekla jsem si a natáhla k ní ruce. „No tak, neublížím ti."