Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟐𝟒.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝SKORO BY SE ZDÁLO, ŽE SNAD NIKDY NEBUDOU MÍT KLID.❞

„Blaisi! Blaisi, počkej! Na minutku!" Vysoký bystrozor s tmavou pletí se zastavil na půli cesty k výtahům a zmateně se ohlédl za tím, kdo na něj volal. Co se děje? Své už si odpracoval, směna mu skončila před půl hodinou. Trochu se zamračil a počkal, než k němu brýlatý kolega dojde. „Ahoj. Jak se ti daří?"

Jeho obavy se zvětšily a zmatení se prohloubilo. Netrpělivě si odkašlal a poočku mrknul na hodinky. „No báječně. Poslyš, Harry, děje se něco? Nebo ses mě přišel zeptat jen na to, jak se mám?"

Tmavovlasý mladík se zářivě zelenýma očima se trochu rozpačitě pousmál a popostrčil si brýle blíž ke kořeni nosu. „Ne, to opravdu ne, to máš pravdu. Vidím, že někam nejspíš spěcháš, nechci tě dlouho zdržovat. Řeknu ti to narovinu: chtěl bych, abys šel svědčit, až bude Starostolec soudit ty Smrtijedy, které jste spolu s Ronem chytili ve Scone."

V Blaisovi by se v ten okamžik krve nedořezali. Zamžikal, trochu potřásl hlavou a pohled na Harryho tvář jej ujistil v tom, že ho slyšel bohužel velmi dobře. „Cože? Myslel jsem, že už byli dávno odsouzení."

Harry si útrpně povzdechl, sundal si brýle a začal si jejich sklíčka čistit kouskem látky své košile. Blaise na něm díky tomuhle gestu poznal, že mu to dělá starosti. Poslední dobou měla většina z nich spoustu starostí a trápení, jak si Zabini vzápětí nevesele uvědomil. Byli všichni jeho přátelé v nějakém kritickém věku? Sešlo se to nešťastně v době, kdy se kouzelnický svět vzpamatovával z války a snažil se dát všechno zase do pořádku? Blaise neměl tušení. Skoro by se zdálo, že snad nikdy nebudou mít klid. Že je to jako nějaké prokletí. Že se vždycky najde něco, co jim přidělá nové vrásky, vezme s sebou krušné chvíle, jež zaženou ty radostné, ale zároveň je obohatí o nové zkušenosti. Ale možná je to tak dobře.

„No, ano. Jistě. Jako pokaždé jsme je zavřeli do Azkabanu, do těch nižších pater, kde hlídkují pouze bystrozoři. O jejich osudu mělo být rozhodnuto zanedlouho. Ale naneštěstí se to protáhlo, protože Starostolec musel dořešit ještě několik dalších záležitostí, a tak byl tento proces odložen na neurčito. Dnes ráno mi ale na stole ležela pozvánka, abych se tribunálu zúčastnil. A ty a Ron jste je našli a zatkli. Potřeboval bych, abyste šli svědčit. Nebudete sami," uklidňoval ho. Jako kdyby jej něco takového mělo uklidnit! Blaise jen stěží potlačil úšklebek a v duchu nespokojeně zasténal. Jít svědčit zrovna proti těmhle, to mu tak ještě chybělo. Jako kdyby toho neměl dost... Už to nechtěl dál rozmazávat, jediné, co si přál, bylo na všechno konečně zapomenout. Ale to zřejmě nebylo tak jednoduché.

„Ano. Ano, samozřejmě, půjdu svědčit, pokud je to nutné, a pokud jim to zajistí, že se do toho Azkabanu vrátí," odpověděl mu po delší odmlce Blaise a Harry si úlevně oddechl. Azkaban. To je to jediné, co si ty zrůdy zaslouží.

„Věděl jsem, že to neodmítneš. Díky, Blaisi, zítra ti k tomu dám víc informací, ať už tě nezdržuju. Tak měj hezký den," rozloučil se s ním Harry usměvavě a s pokývnutím hlavy odešel zase zpátky do své kanceláře. Blaise prsty přejížděl po své hůlce, po něžných rýhách, jež byly vyryty do jejího dřeva. Podivně ho to uklidňovalo. Na okamžik zavřel oči a soustředil se na dýchání. Jen klid. Nebudeš v tom sám. Nic se nestane.

Blaise si připadal jako zbabělec. A to pracoval jako bystrozor, a ti mají být ti nejstatečnější! Vždyť musí chránit celý kouzelnický svět, bojovat proti zlu, být v první linii. A on by tu mezitím jako ten největší strašpytel nejraději utekl z boje, jen aby nemusel čelit svým kostlivcům ve skříni. Prachovým příšerám, které na něj vždy číhaly pod postelí, a za ta léta se ještě nerozpadly. Cizím stínům, jež jej strašily na každém kroku.

Před Harrym se sice snažil působit klidně, a že o nic nejde, ale ve skutečnosti byl vyklepaný jako štěně, jež ve strachu stáhlo ocas a utíkalo se skrýt pod pohovku. Zvenčí možná působil jako silný a nebojácný vlk, jenž je nepostradatelnou součástí smečky. Ale když nad tím tak přemýšlel, to vystrašené štěně, jež se krčilo v jeho nitru, byl skutečně on. Vždycky byl malým vyděšeným štěnětem, které nikdy nevyrostlo.

•••

Zadní dvířka byla otevřená a do místnosti proudil svěží vzduch. Několik dětí běhalo venku v trávě, se smíchem si hrálo na slepou bábu, nebo si na betonu kreslilo s barevnými křídami, a pár z nich i skákalo panáka.

Violett mezi nimi nebyla. Ta se vždycky raději krčila v koutku, aby ji nikdo nespatřil a nikdo s ní nemluvil. Pár dětí se s ní pokusilo skamarádit, ale ona se s nikým bavit nechtěla. Ani s vysokou dívenkou, která si každý den pletla překrásné dlouhé copy, jež jí Violett záviděla. Děvče se na ni vždy vlídně usmívalo, když byla ke svačině jablka, pokaždé jí to její nakrájela na půlměsíčky, a v den příchodu ji ochotně provedla po celém velkém domě. Ani s ní Violett nenavázala přátelství, ačkoliv po tom v hloubi duše toužila. Ta dívka byla stejně hodná a laskavá jako její maminka. A svou maminku Violett velmi postrádala.

„Ty jsi tu ta nová, že jo?" Přiběhl k ní nějaký kluk a hulákal. Boty měl staré a už se mu na nich pomalu odlepovala podrážka. Jeho to evidentně příliš netížilo. Zastavil se u Violett a pozoroval, jak jednooké panence češe vlasy.

„Jo," pípla Violett, ale oči k němu nezvedla. „Ale já tu nejsem na dlouho. Brzy si pro mě přijde maminka s tatínkem a odvedou mě zpátky domů," chlubila se mu pyšně, a ani nevěděla proč. Ten chlapec tu byl asi dost dlouho, když se mu začínají odlupovat podrážky.

K jejímu překvapení se ale rozchechtal. Popudilo ji to, a své rozhořčení si vylévala na panence. Povedlo se jí do jejích vlasů zamotat hřebínek. „Proč se mi směješ?" nedalo jí to nakonec. Kluk ztichl.

„Protože jsi hloupá. Ty vážně nevíš, proč tady jseš?" Violett se trochu zamračila. Chlapec se k ní sklonil a nehezky se usmál. „Jseš sirotek. Víš, co to znamená? Že nemáš rodiče. Nebo je máš, a oni tě nechtěj. Dali tě sem, protože se o tebe nemá kdo postarat. Tak je to!" Vypadal sám se sebou spokojený, děvčátko obdařil posledním pohledem a pak odkráčel pryč.

„Ty lžeš! To není pravda!" zakřičela na něj, ale po tvářích se jí už koulely slzy. Její rodiče přece nemohli... Nebo snad ano? Ale proč by jí Blaise lhal? Zabušila pěstmi do podlahy, aby si ulevila. Byla frustrovaná, zklamaná, vyděšená a smutná. A ty slzy najednou nechtěly přestat téct.