Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟐𝟓.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝Z TOHO NEJHORŠÍHO DNE JEJÍHO ŽIVOTA SE ZRODIL TEN NEJKRÁSNĚJŠÍ DAR.❞

„Ty blázne! Grangerová, já tě zabiju! Co tady sakra děláš?!" Hermiona se s širokým úsměvem na rtech otočila za hlasem, jenž tak dobře znala. Pustila Ronovu ruku, již dosud pevně držela v té své, a rozeběhla se vstříc Theovi a Blaisovi, kteří jí už běželi naproti. Za pár chvil už se všichni tři pevně objímali.

„Blaisi! Theo! Ani nevíte, jak ráda vás vidím! Ačkoliv bych byla mnohem radši, kdybyste byli někde v bezpečí," vydechla Hermiona šťastně a trochu se od mladíků odtáhla, aby je oba přejela káravým pohledem, jako by snad byla jejich matka. Theodore a Blaise se na sebe poťouchle zašklebili; tohle jim chybělo.

„A že něco takového říkáš zrovna ty! Co tu sakra děláš?" dožadoval se odpovědi Blaise a popadl ji za ramena. „Pokud nevíš, je na tebe vypsaná odměna. To jsi prostě nemohla zůstat v nějakém úkrytu, jako tomu bylo doposud?" Nevěřícně zavrtěl hlavou a Theodore naopak přikyvoval, jako že s jeho slovy souhlasí. „Jo a mimochodem, o tom si ještě promluvíme. Oba dva jste mě tu jen tak nechali a neřekli mi ani slovo, že se chystáte zmizet!" dodal vyčítavě.

„Musím pomoct Harrymu, už jsme skoro na konci cesty, a já jsem ani netušila - bylo to tajné - nechtěla jsem vás tím zatěžovat a - počkej, jak to myslíš, že jsme tě tu nechali oba dva? Kde jsi byl ty, Theo?" obrátila se překvapeně na pobledlého zmijozela. Ten si trochu odkašlal a z čela si rozpačitě odhrnul pramen svých tmavých vlasů.

„S matkou jsme utekli zanedlouho, co jsem přijal Znamení Zla. Skrývali jsme se před otcem. Matka to s ním neměla jednoduché, no a... já vlastně také ne," zamumlal a poškrábal se na levém předloktí, jež měl zakryté rukávem košile. Hermiona k němu sklouzla pohledem. Theodore si trpce povzdechl. „Poslední hodiny mě nepřestává pálit. Určitě zuří. Něco chystá. A rozhodně to nic pěkného nebude. Blíží se nebezpečí."

„Tak samozřejmě, že to nic pěkného nebude," souhlasil Blaise, a hlas měl překvapivě radostný a čirý. Objal své kamarády kolem ramen a zazubil se. „Naopak by mě dost překvapilo, kdyby to něco pěkného bylo. Třeba čajíček o páté s Vy-víte-kým. Nebo Drbeme kočky s Tím, jehož jméno se neříká. Teda, nemyslím tím, že budeme drbat za ušima kočky jako ta zvířata -" Hermiona a Theodore se na sebe krátce podívali a pak vyprskli smíchy.

Trojice kamarádů, jejichž přátelství vzniklo před více než rokem, byla po dlouhých měsících odloučení zase pohromadě. Každý za tu dobu prožil různé věci a musel čelit rozmanitým problémům. Ale i přes to, kolik se toho stalo, bylo mezi nimi všechno stejné jako předtím. Jako kdyby ty měsíce odloučení vůbec neproběhly. A to na tom bylo krásné.

Blaise zůstával ve škole, která se změnila k nepoznání. Theodore byl spolu s matkou nucen se skrývat před otcem, jenž chtěl, aby spolu s ním stáli po boku Pána Zla. Hermiona čelila světu tam venku a spolu s Harrym a Ronem hledala viteály, po jejichž zničení bude lord Voldemort opět smrtelníkem.

To, čím si každý z nich prošel, nebylo hezké. Ale mezi nimi bylo všechno při starém. Přátelství vydrželo. Bylo to jako návrat domů.

•••

Když jí po dlouhých hodinách strávených v křečích a bolestech k uším konečně dolehl hlasitý křik a pláč miminka, dostavila se úleva, pocit štěstí a radosti a vlna té nejčistější lásky k tomu malému tvorečkovi, jenž přišel na svět. Ještě jej ani nedržela v náruči a už teď jej milovala. Už nyní věděla, že by pro něj udělala cokoliv na světě. Že by ho ochránila i za cenu ztráty vlastního života. Že by pro něj zabíjela, kdyby to bylo nutné, jako matka lvice, co chrání své lvíče.

„Byla jsi tak statečná," vydechl s obdivem v hlase Theo, kterému po celou dobu bolestivě mačkala ruku. To s ním byla zrovna v ten moment, když ucítila první kontrakce. To on ji napůl nesl na ošetřovnu, když poznala, že bude rodit. To on tu s ní zůstal a byl jí oporou. Byla mu tolik vděčná. Když se k ní sklonil a políbil ji na čelo, na okamžik zavřela oči. „Odpočívej."

„Ne. Ne, musím ho vidět," vyhrkla hned a napřímila se, najednou plná energie. Zpocené vlasy se jí lepily k čelu, obličej měla rudý a tváře mokré od slz. Přestože ji bolelo celé tělo a byla slabá a jediné, co chtěla, bylo se zachumlat pod deku a dopřát si dlouhý spánek, i tak by byla schopna se zvednout a jít si pro své dítě. Ale to nebylo třeba, protože to už se vracela usměvavá madame Pomfreyová a nesla k ní to její čisté a zdravé miminko, jež bylo teple zabaleno do přikrývky tak, že mu vykukoval jen malý růžový obličejík, jenž byl stále zkroucen do plačící grimasy.

„Máte krásného a zdravého chlapečka, slečno Grangerová. Ať vám dělá jen samou radost," popřála jí a něžně jí ho položila do náruče. Hermioně do očí vstoupily slzy, když se na něj poprvé zahleděla. Byl tak nádherný. Přitiskla si ho k hrudi, aby mu byla ještě blíž. Bříškem prstu jej něžně pohladila po maličké tvářičce a potichu vzlykla.

„Já - páni," dostal ze sebe Theo a pozorně a se zájmem si to malé dítko prohlížel. „Gratuluji ti, Hermiono. Nebo bych měl gratulovat spíš jemu, že bude mít tak skvělou maminku."

Hermiona se potichu zasmála a stále ze svého kloučka nespouštěla pohled. Nemohla se na něj vynadívat. Náhle byla plná sil. Únava zmizela. Jediné, co chtěla, bylo být s ním, držet ho a kochat se jeho roztomilou tvářičkou.

„Jak se bude jmenovat?" zeptala se jí madame Pomfreyová a porovnala jí peřinu. Hůlkou si přivolala sklenici s vodou a položila ji na noční stolek vedle Hermioniny postele.

„Nicolas. Nicolas Granger," vydechla okamžitě a musela se usmát. Nicolas. Nico. Líbilo se jí, jak to jméno zní. Ano, tohle bude Nico. Její malý Nico. Její syn.

„Myslím, že tohle jméno se k němu báječně hodí. Mohl bych si ho taky pochovat?" vyhrkl Theo a Hermionu tím trochu překvapil.

„To určitě budete moci, pane Notte, ale nejdřív se ten malý capart musí najíst. Uvidíme, jak mu to půjde. Tak šup, šup, pane Notte, běžte se třeba projít, a až budete za půl hodinky zpátky, budete moci u Nica držet stráž, zatímco slečna Grangerová bude odpočívat," rozdávala rozkazy madame Pomfreyová rozhodným hlasem, jemuž nebylo vhodné odporovat. Theo s červenými tvářemi opustil ošetřovnu, aby měli Hermiona i Nico klid.

Nikdo neví pravdu o tom, kdo je ve skutečnosti tvůj otec. A možná budou některé chvíle bez hlavy rodiny těžké. Ale slibuju ti, že to spolu zvládneme. Postarám se o tebe. Budeme jen sami dva, ale na to si zvykneme. A bude to v pořádku. Můj malý Nico. Všechno bude dobré, slibovala v duchu svému synovi později toho dne Hermiona, zatímco jej kolébala v náruči a sledovala, jak usíná. Z toho nejhoršího dne jejího života se zrodil ten nejkrásnější dar.