Chvíle lásky | ✔️

17. kapitola | Pátrání

/9.10. 1977/

Od začátku školy uběhly bez mála tři týdny a dívka s hnědými vlasy se vrátila do jakéhosi pomyslného normálu. Chodila pravidelně do školy, které se naplno věnovala, odolávala komentářům a pokusům o svádění ze strany Siriuse Blacka, ale zároveň se jemu a Remusovi snažila vyhýbat.

Sžíral ji stále stud za tu noc, kde s oběma sdílela lože a hlavně nedokázala tu noc dostat z hlavy. Sice si nepamatovala celou noc, ale ty útržky a záblesky bohatě stačily. Teď posedávala v knihovně a střídavě procházela mezi regály, aby našla potřebné materiály. Chtěla si vytvořit něco jako shrnutí celého Bylinkářství.

A zrovna, když takovou knih půl hledala na svém rameni ucítila ruku. Ucukla s sebou, div tu osobu neudeřila do obličeje. Když se otočila, aby zjistila o koho se jedná, poznala hnědé vlasy barvy cappuccina a oči jako tabulka čokolády. Remus měl ruce nad hlavou a tvářil se až zahanbeně.

,,Promiň, Stefani, nechtěl jsem tě vyděsit," omluvil se Remus a ona se bláhově usmála.

,,Kdepak, nic se nestalo," uklidnila jej, ,,co potřebuješ?"

Probrat tu noc? Požádat o repete - a se Siriusem nebo bez? Nebo jde jen tak náhodou kolem? Jedna teorie nepravděpodobnější než ta druhá. On rukou naznačil, aby se oba posadili a ona nic nenamítala. Tak se tedy Stefani usadila zpět do pohodlného křesla, před sebou měla konferenční stolek s materiály a naproti ní se posadil sám Remus.

,,Vzpomínáš si na tu noc?" zeptal se opatrně a zároveň polohlasně Remus a dívka se cítila, jakoby jí prošel elektrický proud.

,,Ehm... jakou noc?" hrála blbou, i když moc dobře věděla, o jakou noc jde. Všichni tři, nazí, v nebelvírské věži - pořád nic, Stef?

,,Tu úplňkovou, druhého září," objasnil hnědovlásek a Stefani spadl kámen ze srdce. ,,Jde mi o ten moment, než jsem se začal se Siriusem prát. Jak jsme od sebe stáli jen asi dva metry a já byl naprosto klidný."

Dívka přikývla, protože jak by si něco takového nemohla pamatovat?! Kolikrát si takhle potykáte s vlkodlakem. ,,No, jasně, že si to pamatuju."

,,Hele, nikdy nikdo nedokázal vlkodlaka zkrotit," konstatoval mladík. ,,Žádný člověk na planetě. A pak jsi tu ty... chci říct, v tu chvíli, když jsme měli ten oční kontakt - cítil jen klid, mír a nikdy by mě nenapadlo ti ublížit. A i po tom, co jsem tě neopatřením škrábl jsem zkrotnul jako beránek."

,,Co tím chceš naznačit?" nakrčila ramena hnědovláska a vzpomněla si, když za ním přišla po té úplňkové noci a on jí poslal do háje zeleného. ,,Mohla to být náhoda, ne? Jenom nějaký slabý úplněk nebo tak něco," zabrblala sarkasticky. ,,Sám jsi říkal, že o ničem takovém nevíš."

,,Lhal jsem," přiznal se sklopenou hlavou. ,,Chtěl jsem tě ochránit před sebe samotným, ale je jasné, že nás k sobě něco táhne. O tom vypovídá ten zahajovací večírek, který byl před měsícem."

,,Nezmiňujme to, prosím," požádala ho potichu. Sakra, až teď si uvědomila, že už tomu je měsíc. Příšerné. Jak je možné, že všechno tak rychle utíká? Snažila si nevzpomínat a nepředstavovat Remuse nahého, což jí šlo hodně těžko.

,,Ne, ty v sobě něco máš," stál si na svém Remus a vrátil se zpět k tématu, kvůli kterému přišel. ,,Tvůj děda, Mlok Scamander, výborně to uměl se všemi tvory, ne? Neměl nějakou zvláštní schopnost, díky které jim rozuměl?"

,,O ničem takovém nikdy nemluvil ani on, ani babi Tina, ani moji rodiče," kroutila hlavou, ,,jen je miloval natolik, že se mu ta láska vracela zpět. On si s nimi rozuměl, pečoval o ně a nedělal to ze zištných důvodu."