Jeskyně

"Zase na borůvky" pomyslela si Olivie. Mamka zase chce péct a já s bráchou pro ně musíme vždy jít. Sebrala jsem oba košíky ležící na botníku. Když se bratr dozvěděl, že jdeme na borůvky, udělal tak hrozný ksicht, že to bylo až iritující. Obuli jsem si boty a vyrazili z domu. Cesta do lesa poměrně uběhla.Lukáš vyprávěl svoje historky, vtipy a příběhy.  Když jsme už stáli před lesem, na něco jsem si vzpomněla. "Ježiši! Já jsem si nevzala telefon!" vyjekla jsem. Lukáš pokrčil rameny. "Tak ho snad potřebovat nebudeš, ne? Jsme za dvacet minut zpátky" řek na to. Měl pravdu a tak jsme se vydali do lesa. Po chvilce jsme narazili na obrovskou pláň borůvčí. Podívali jsme se na sebe a okamžitě jsme začali sbírat. Za půl hodiny jsme měli nasbíráno a chtěli jsme jít domů. Ale když jsme už skoro odcházeli pláně borůvčí si Lukáš si něčeho všiml. " Podívej! Tam je taková jeskyně. Nepůjdeme se tam podívat. Bude sranda. A vždyť nikam nespěcháme. Máma snad počká." řekl prosebně.

Kývla jsem a vydali jsme se směrem k té jeskyni. Byla docela velká a tmavá. Ale vzadu byla taková malá ulička. A jak jsem mohla očekávat,Lukáš se tam rovnou rozběhl. Šla jsem pomalu za ním. Stál v půlce té uličky. "Pojď se sem podívat! Přijde mi, že se tady dělá krápník."zařval. Rozběhla jsem se za ním a najednou mi to podklouzlo. A byla to velká rána. A jak jsem tam upadla tak se tam sesypala nějaká suť.... A zablokovala východ. Chvíli bylo ticho. Brácha se na mě podíval. "Olivie? Co budeme dělat? Jak zavolám pomoc. Vždyť tady nikdo moc nechodí. A telefon si zapomněla doma.

Totálně jsem se zděsila. Okamžitě jsem se rozběhla k východu. Snažila jsem se tu suť nějak odhrnout. Ale vůbec to nešlo.Bylo tam hodně těžkých  kamenů a takových věcí. Brácha za mnou přišel a objal mě. " Ségra. Tohle neodsuneš." zašeptal. V tu chvíli se mi nahrnuli slzy do očí. "My tady zemřeme." pravila jsem." Máme borůvky. A já jsem vzal trochu vody. To nám snad musí stačit." řekl. Ale na jeho hlasu slyšet, že si není vůbec jistý.

Sedli jsme si vedle sebe a přitulili jsme se k sobě. Dali jsme si trochu borůvek a najednou jsme oba usnuli. probudili jsme se ráno. Byla nám neuvěřitelná zima. Oba jsme se klepali. Podívala jsem se kolik máme vody. Byla tam tak polovina lahve. Věděla jsem, že nám to vystačí maximálně na dnešní den. A borůvek bylo taky velmi málo. Došlo mi, že tady dlouho nevydržíme. Později nám už došlo všechno. Jak jídlo, tak pití. A Lukášovi  to začalo lézt na nervy. Ale co bylo hrozné bylo to, že byla pekelná zima. Po pár hodinách se to už nedalo vydržet. Lukáš si stoupl pře suť, a plnou parou se rozběhl proti ní. 

A povedlo se mu to prorazit. Zaječela jsem. Rozběhla jsem se k němu. Měl rozbitou hlavu a krvácel. Snažila jsem se mu dát první pomoc, ale už to nešlo. Byl mrtvý. Rozbrečela jsem se. Takhle umřít si nezasloužil. Ale vedle něho ležel lístek. Bylo ne něm napsáno něco, co mě totálně rozsekalo....

Milá ségro. Jestli tohle čteš tak se mi to povedlo. Nemohl jsem se koukat jak trpíš.  Bylo to pro mě mučení. Vyřiď všem, že jsem je miloval. A tebe zvlášť. A teď jdi domů a vzpamatuj se z toho. Měl jsme tě moc rád.                              Tvůj brácha Lukáš