Chvíle lásky | ✔️

26. kapitola | Co provedla Tiffany Burkeová

/28.10. 1977/

Sakra, sakra, sakra. Všechno se ztraceno a ona je na všechno sama. Potřebovala opustit tuhle mezikolejní společenskou místnost okamžitě a hned. Protože všechny vzpomínky na ty dva a všechny problémy začaly právě v této místnosti.

A tak se po vzoru dvou tatínků rozběhla pryč, jak rychle to jen šlo. Doufala, že tak nijak neubližuje svému miminku. To jsou teda Nebelvíři, oba dva. Každý zdrhl po svém stylu a nechali ji tam jen tak stát. Proč jí nikdo nezpřerážel její ruce, když se Siriusem šla v tu noc do Nebelvírské věže?!

Nechtěla ani jednoho z nich vidět, už nikdy v životě. Kéž by to takhle jednoduše šlo. Kéž by je teď oba mohla jen vymazat ze svého života. Co tomuhle řeknou její rodiče? Podrží ji, když jim řekne, že čeká dítě a vlastně neví s kým? Za tu chvíli už si zvykla na tuto hnusnou realitu, že neví, kdo je otec. Ale když nad tím přemýšlela trochu objektivně, zase si uvědomila, jak absurdně to zní.

Oba je brutálně neodhadla. Pospíchala do Mrzimoru, aby se zavřela do svého pokoje a už nikdy nevylezla. Jen tam ležela, zírala do stropu a přemýšlela o tom, jak její život šel do háje. Věděla moc dobře, co tomuhle bude následovat a nelíbila se jí ta představa.

Přilétla do svého pokoje a nikdo tam nebyl. Ava ji možná šla hledat, kdoví. Sekla s sebou a měla chuť se rozbrečet. Uvědomila si, že už je v bezpečí svého pokoje, takže už nic nemusí zadržovat, takže to pustila. Slzy se jí po tváři koulely jako ty největší kroupy a ona opravdu neměla ambice z tohohle pokoje ještě někdy odejít. Proč také?

Otevřela šuplík, kde se nacházely sladkosti pro případ velkých nervů. Velmi pečlivě si ho vždy střežila a rozdělila se jen s těmi nejbližšími - na tohle byla opravdu háklivá. Našla mezi sladkostmi čokoládu, tudíž si vzpomněla na Remuse. Naštvaně vzala svou hůlku do jedné ruky, polorozbalenou čokoládu do druhé a utíkala k oknu. Otevřela jej, čokoládu vyhodila a následně vyslovila zaklínadlo Bombarda s tou největší nechutí, jakou to jen šlo. Čokoláda se i s obalem roztříštila na tisíc kousků a dívka se rozbrečela nanovo.

Ve dveřím najednou stála nejen druhá obyvatelka tohoto pokoje, ale i Stefanina spolusedící na Bylinkářství. V první chvíli si jich Stefani nevšimla a dívkám v hlavám běhalo mnoho myšlenek na to, co se mohlo stát. Už jim to řekla a oba to vzali špatně? Nebo ten vzal špatně jen ten, kterého by za otce chtěla? A koho by vlastně chtěla mít za otce svého dítěte? Nebo to ještě nikomu neřekla a celé tohle je jen nervozita?

,,Stefani?" ohlásila svou přítomnost Ava a posadila se na zem, aby byla své kamarádce blíž. Hestia Jonesová se zatím posadila na jednu z postelí a doufala, že ji rudovláska brzy utěší, protože ona zrovna v tomhle nebyla úplně nejlepší.

,,Avo? Hestio?" zamrkala hnědovláska, která si nebyla zrovna dvakrát jistá, zda jsou to opravdu ony, neboť měla oči plné slz. Byla zatraceně ráda, že jsou tu s ní, protože si nepřipadala zase tak sama.

,,Co se stalo?" zeptala se pomalu a naslouchavě rudovláska a zůstala sedět na zemi. Hnědovláska si utřela slzy, vysmrkala se, opřela se o zeď a zhluboka se nadechla.

,,Řekla jsem jim to," vydechla odevzdaně, jakoby přiznávala prohru. ,,Oběma dvěma a najednou. Jedna reakce horší než druhá. Remus prvních pět minut jen zíral a nic neříkal, no a potom z něj vypadlo, že si to dítě nemůžu nechat a že si ho na svědomí nevezme. No a Sirius reagoval téměř hned. Nevěřil mi, že to nedělám kvůli penězům a vlastně si ani nepřipouštěl, že by mohlo jít o jeho dítě."

,,Pro merlina," vyhrkla teď černovlasá Hestia a představila tu hroznou scénu. Uvědomila si, jak jsou ti chlapi neschopní. Lucius, Remus i Sirius - vždyť tohle je příšerné. Měla ty nebelvírské kluky ráda a doufala, že alespoň jeden z nich chudáka Stefani podpoří. ,,Myslela jsem, že alespoň ten Remus bude rozumný."