Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟐𝟔.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝POTŘEBOVALA LÁSKU. JAKO VŠICHNI TADY.❞

Violett byla smutná. A naštvaná. Plakala tak moc, až se zalykala a nemohla popadnout dech. Ale nikdo si jí nevšímal, nikdo ji nepřišel utěšit laskavým slůvkem, nikdo ji nepřišel pohladit po vláskách a konejšivě obejmout. Ženy, které zde pracovaly a na děti dohlížely, si většinou stály za názorem, že nejlepší je nechat je, ať se vyvztekají a vybrečí. Nakonec se přece vždycky uklidní a brzy pochopí, že pláč a vztek ničemu nepomáhají.

A tak tu teď Violett seděla sama několik minut, zamlženýma očima se dívala na panenku, jež na ni poulila své velké korálkové očko, a přemýšlela o tom, co jí řekl ten kluk. Na rtech ucítila slanost svých slz a popotáhla. Říkal jí pravdu? Skutečně je tu proto, že už nikoho nemá? Ale proč by jí Blaise lhal? Vždyť přece říkal, že je její kamarád...

„Jmenuješ se Violett, že ano?" ozval se najednou dívčí hlas a oslovená překvapeně vzhlédla. Stála u ní ta vysoká dívka s copy a starostlivě si ji prohlížela. Když blonďaté děvčátko přikývlo, usmála se a přisedla si k ní. Podala jí kapesníček. „Já jsem Josephine. Řekneš mi, co se ti stalo? Proč brečíš?"

Violett popotáhla a otřela si kapesníkem vlhký nos. Na Josephine se ani nepodívala, přestože toužila skrýt se v jejím objetí a nalézt v ní starší sestru, jež by ji před vším ochránila.

„Ty by ses mi smála," zahuhlala Violett.

„Proč bych se ti měla smát?" užasla Josephine.

„Protože jsou tady všichni zlí."

„Všichni ne," ohradila se copatá černovláska a přisunula se k dívence blíž. „Mně to můžeš říct. Třeba bych ti mohla pomoct. A určitě je to lepší, než být na všechno sama, no ne?" usmála se laskavě.

Josephine bylo třináct let a v sirotčinci žila už nějakou dobu. Když byla malá, zemřel jí otec. Matka od nich odešla hned po porodu, takže si na ni ani nevzpomínala. Po smrti otce žila s babičkou, ale ta už nebyla nejmladší, a tak, když bylo Josephine devět let, musela jít do sirotčince, jenž se jí měl stát domovem. Ke všem byla laskavá, snažila se pomáhat a být usměvavá, s každým chtěla dobře vycházet. A o malou, vyděšenou Violett, která se všem vyhýbala, cítila potřebu se postarat. Vždyť byla jako malé ptáčátko, jež vypadlo z hnízda. Potřebovala lásku. Jako všichni tady.

„Tak... tak dobře. Ten kluk mi řekl, že mě rodiče nechtějí. Nebo že už je nemám. A taky povídal, že jsem hloupá, protože jsem nevěděla, proč tady jsem," špitla Violett a vzlykla. Josephine se sevřelo srdce.

„Och, zlatíčko. To - to je mi líto, že jsi to nevěděla, a musela jsi to zjistit takhle. Ale z takového důvodu jsme tu my všichni," řekla jí smutně a položila jí dlaň na ramínko. K jejímu obrovskému překvapení se k ní Violett přitulila. Josephine už nyní neváhala a chytila ji kolem ramen.

„Ale já mám rodiče. Blaise mi to tvrdil. A taky mi slíbil, že se brzy uzdraví."

„Tvoji rodiče jsou nemocní? A kdo je Blaise?" vyptávala se zvědavě Josephine a poklidně ji hladila po paži. Violett už přestala plakat a naslouchala bujarému veselí dětí, jež k nim zvenčí doléhalo.

„Ublížili jim zlí lidé. A Blaise nás zachránil. To on mě sem přivedl. Říkal mi, že je můj kamarád. A kamarádi nelžou, ne?" Zvedla k ní nadějeplně hlavu a poprvé se jí pozorně zahleděla do tváře. Josephine byla pěkné děvče. Milé hnědé oči, malý nosík, růžové tváře. A rty věčně zvlněné v úsměvu.

„Ano, kamarádi nelžou. Tedy, neměli by," dodala opatrně. Sama nevěděla, co si o situaci Violett myslet. Skutečně jí ten Blaise říkal pravdu? Byli v nemocnici a bojovali o život? Byla tu tedy jen dočasně, měla zde zůstat do té doby, než se uzdraví? Nebo jí nechtěl říkat, že její rodiče už nežijí? Doufal, že se to nikdy nedozví, zapomene a nepřijde na to? Že si pro ni přijde nová rodina a osvojí si ji? Josephine tu byla už čtyři roky a novou rodinu získalo jen minimum dětí. Ona sama už ztratila naději, že by ji někdo chtěl. Koneckonců, už byla velká. A roky do plnoletosti utečou jako voda.

„Já chci mámu," fňukla Violett najednou a zabořila jí obličejík do ramene. Josephine ji objala ještě pevněji. V duchu slíbila Violettině mamince, že dá na její dcerku pozor a bude se o ni starat jako o sestru.

„Já ti rozumím," vzdychla Josephine. Ale vlastně děvčátku zas až tolik nerozuměla. Ona sama nikdy necítila tu potřebu svou matku hledat a poznat ji. Nechyběla jí. Žila jen s otcem a to jí stačilo. Byli spolu šťastní. Matku nepotřebovali. Když je nechtěla, tak ať se nikdy nevrací. Nezaslouží si je.

„Ale neboj se," nadhodila vzápětí o něco veselejším tónem, „zvládneš to. Nebudeš na to sama. Já ti pomůžu, a když tě něco bude trápit, můžeš za mnou přijít. Jestli chceš, můžeme být kamarádky," navrhla jí jemně, ale odpověď ani neočekávala. Pochopila, že na Violett se bude nejspíš muset jít opatrně. Byla ještě křehké malé děvčátko.

Skutečně, měla pravdu. Violett jí na to neodpověděla. Jen zvedla hlavu a trochu rozpačitě se usmála. Josephine jí prsty prohrábla světlé vlásky. „Chceš si jít hrát?"

„Ano, prosím," špitla Violett. „A naučíš mě plést copánky?"

Josephine se zasmála. „To víš, že jo. Tak pojď." Čile vyskočila na nohy a natáhla k Violett ruce. Ta si pohrávala s lemem svetříku, jako kdyby nad něčím váhala.

„Jo?"

„Copak?"

Violett se na ni podívala a zastrčila si vlásky za ucho. „Jak jsi věděla, že mám ráda jablka nakrájená na půlměsíčky?" Nechala si od ní pomoct na nohy.

Na tváři Josephine se objevil tajemný úsměv. „Ale Violett, takhle je má rád přeci každý..."