Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟐𝟕.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝S NĚČÍM TAKOVÝM NEPOČÍTAL.❞

„No vidíš, jak jsi šikovná. Na," pochválila ochranářská Josephine svou malou kamarádku a podala jí růžovou gumičku. Violett si ji od ní převzala a třikrát ji obtočila kolem panenčiných vlasů, na nichž se učila plést cop. Trochu skepticky si své dílo prohlížela a pak se obrátila na Jo. Ta se na ni skoro až mateřsky usmála a pohladila ji po vlasech.

„Je to dobré?" zeptala se jí Violett nedůvěřivě a vzala si upravenou panenku do náruče. Byla to její nejoblíbenější hračka tady. Hrála si jedině s touhle jednookou panenkou, která byla v hrozném stavu do té doby, než si ji Via a Jo vzaly do své péče. Pečlivě jí učesaly zacuchané vlasy, pár jich měla vytrhaných a tak jí na hlavičce svítilo několik prázdných míst. Josephine jí vyspravila šatičky, čemuž Violett fascinovaně přihlížela. Takhle dobře šít uměla jen její maminka. Při té vzpomínce na ni se jí zastesklo, ale Jo ji brzy přivedla na jiné myšlenky. Společnými silami panenku vystrojily a upravily a dokonce jí na líčka nanesly trochu červeně pomocí vyschlé fixy. Se svým výsledkem byly spokojené. Panenka byla zase krásná!

„Moc se ti to povedlo! Ještě trochu cviku a zvládneš je plést i se zavřenýma očima!" ujišťovala ji Josephine a Violett se k ní otočila zády. Jo se usmála. Kamarádily se spolu teprve tři dny a už si vytvořily malou rutinu. Bylo ráno, děti už dojedly svou snídani, a Violett si přivykla tomu, že jí Josephine touhle dobou pokaždé plete copy. Dneska se ale rozhodla jen pro jeden. Jemně jí česala blonďaté vlásky, jež byly hebké jako hedvábí a sametově jí protékaly mezi prsty. Začala jí plést copánek, ale jakmile se dostala k temeni, do místnosti vstoupila vychovatelka, která měla téhož dne službu. Rychlým pohledem přejela všechny děti, a když spatřila Josephine a Violett, rozešla se k nim.

„Dobré ráno, slečno Hillmanová," pozdravila ji Josephine, která vzhlédla, když k nim vychovatelka přišla. Ta se na obě dívky pousmála a porovnala si blůzku. Violett měla slečnu Hillmanovou ráda. Byla hodná a z domova jim každou neděli přinesla hromadu domácích koláčů.

„Dobré ráno," pípla i ona a sklopila oči k panence, které začala ohrnovat rukávy. Nevěděla, co může slečna Hillmanová chtít, ale tušila, že přišla za Josephine. Možná si chce Jo vzít nějaká rodina! problesklo jí hlavou a náhle ji zachvátila panika. Ne, její Jo ne! Nemůžou jí vzít Jo! To nejde.

V tomhle se Violett ale - naštěstí - mýlila.

Pro Josephine si nikdo nepřišel. A slečna Hillmanová tu byla kvůli malé blondýnce.

„Dobré ráno i vám, děvčata. Violett, mohla bys jít se mnou? Přišel za tebou nějaký pán a chtěl by tě vidět," prozradila jí tajemně a natáhla k ní ruku. Josephine spěšně zagumičkovala část copu, kterou už měla upletenou. Spodní vlasy spadaly Violett na ramena. Děvčátko se rozzářilo novou nadějí a ohlédlo se na svou kamarádku.

„Přišli si pro mě! Je tu tatínek! Vidíš, ten kluk neměl pravdu!" vypískla radostně a vyskočila na nohy. Josephine jí nedokázala tu radost zkazit. Neměla to srdce jí říct, že to její otec s největší pravděpodobností není. Pokud je opravdu naživu, jak by mohl? Nikdo by se přece nedokázal uzdravit tak rychle. Violett ale už hupkala vedle slečny Hillmanové, která ji vedla za ruku směrem ke kanceláři, a Jo nezbývalo nic jiného, než se za nimi dívat a doufat, že tam Violett nečeká zklamání.

„Ahoj, Fialko," pozdravil ji znenadání známý mužský hlas, na nějž si poslední dobou vůbec nevzpomněla. Překvapeně se otočila - stál tam usměvavý Blaise s jednou květinkou fialky. Violett zalila vlna zklamání a křivdy. Tak moc se těšila na tatínka! A navíc se stále nepřenesla přes to, že jí Blaise nejspíš lhal.

„Pokud budete chtít, můžete ji vzít ven, před dům. Ale jestli s ní chcete někam vyrazit, nejdříve nás o tom informujte, abychom věděli, kde ta naše maličká bude," požádala ho slečna Hillmanová a pohladila Violett po vláskách. Ta si trochu nedůvěřivě a nabručeně Blaise prohlížela.

„To je samozřejmost. Ale dnes tu jsem jen na skok. Přišel jsem se zeptat, jak se daří." Poslední věta už směřovala jen k Violett a on na ni upřel své příjemné tmavé oči. Při tom dívenka trochu zjihla, ale rychle si založila ruce na hrudi, aby si udržela nedostupný výraz. „Tak co? Jak se máš, Fialko? Všechno v pořádku?" vyptával se jí a dřepl si, podávaje ji kvítek. Violett si ho opatrně vzala.

„Nic není v pořádku," odpověděla a hladila fialové okvětní lístečky. Blaise se zarazil a nadechoval se, aby zjistil, co se děje, ale ona ho předběhla. „Ty jsi mi lhal."

Trhl sebou a párkrát zamrkal. „V čem bych ti měl lhát?"

„Lhal jsi mi o všem. Neřekl jsi mi, proč tu doopravdy jsem. Musel mi to říct až jeden zlý kluk," odpověděla mu a popotáhla. Blaise začínal vnitřně panikařit. S něčím takovým nepočítal.

„Ale Violett -"

„Proč jsi mi neřekl pravdu? Že tu zůstanu už navždycky, protože moji rodiče a babička umřeli?" vypálila na něj okamžitě a ucítila, jak se jí očka plní slzami. Teď by se nejraději rozeběhla zpátky za Josephine a nechala se od ní utěšit.

Blaise si trpce povzdechl a pak sklopil pohled. „Bylo to pro tvoje dobro, Fialko, musíš mi věřit," řekl jí tiše. „Nechtěl jsem, abys musela čelit další bolesti. Chtěl... jsem tě na to nějak připravit. Možná jsem naivně doufal, že se to vyřeší samo, nevím," uchechtl se nevesele a rukou si vjel do vlasů. Naléhavě se na ni podíval. „Neměl jsem jinou možnost. Nechtěl jsem, abys šla do sirotčince. Ale jinam jsi jít nemohla. A to s tvou rodinou - je mi to moc líto, Fialko. Opravdu."

„Už musím jít. Jo si určitě říká, kde jsem tak dlouho," prohlásila Violett, která měla ve své malé hlavičce obrovský zmatek. Na jednu stranu Blaise zase ráda viděla. Byl jakýmsi nepřímým pojítkem s jejím domovem a rodiči. Ale pořád se trochu zlobila. A mrzelo ji, že jí neřekl pravdu. Zase jí bylo do breku, ale věděla, že Jo, hodná a dobrotivá Jo, ji utěší. Když viděla, že Blaise chce ještě něco říct, prosmýkla se kolem něj jako myška a utíkala pryč.