Pavučina ✓

27. kapitola - Marek

Stalo se mi snad poprvé v životě, že jsem nechtěl odehrát zápas. Vždycky jsem se na ně těšil stokrát víc než na každodenní povinné tréninky a dokázal jsem v nich vymáčknout ze sebe to nejlepší. Jenže dnes bylo pondělí. Proč sakra hrajeme v pondělí, navíc na druhém konci republiky?

To, že jsem dřív skončil ve škole, mi ani nevadilo, ale zároveň to znamenalo, že večer zmeškám taneční, z čehož Eliška neměla moc velkou radost. Už minule sebou na parketu občas nepříjemně škubla, jako by se v nejbližším okolí nacházelo něco, co ji znervózňovalo. Možná to byla jen pozornost ostatních lidí. Bylo divné tancovat, když vás svýma přísnýma očima sledují lektoři a mnoho dalších zdatnějších párů.

Dnes tam bude na všechno sama a nebo s Radkou. Jenže Radka není kluk, se kterým by utvořila pár. Na programu je pánská volenka. Mohl jsem být vlastně i rád, že neuvidím, kdo si Elišku vybere.

Nasedl jsem do klubového autobusu a nechal se několik hodin vézt až do Brna. Dorazili jsme neplánovaně jen necelou hodinku před začátkem zápasu, takže jsme se pouze rychle rozbruslili a naposledy osvěžili taktiku.

Hned, co jsem vyjel na led, jsem zahodil všechny pochybnosti. Nastal čas se soustředit pouze na hru. Nastoupil jsem v obraně spolu s Davidem a soupeřům jsme jediným pohledem ukázali, že až hvizd povolí start, budou lvi pány jejich kluziště.

***

„Já jsem vážně nemohl, promiň,“ omlouval jsem se druhý den Elišce.

Znovu. Tohle jsem na ní nechápal, protože mé nepopiratelné důvody prostě odmítala pochopit.

„Něco se tam snad stalo? Naučili jste se novej tanec?“

„Jo, jeden,“ zkousla si ret a sklopila pohled k zemi. „Ale to je fakt v pohodě, to stejně ještě budeme procvičovat. Ale... prostě mě tam celou dobu jeden kluk hrozně otravoval. Bylo to k nevydržení.“

„Myslel jsem, že Havlajs leží v nemocnici.“ A taky jsem si myslel, že jsem řekl něco vtipného, ale Eliška mě svým postojem přesvědčila o opaku. „Promiň. Příště tě pozvu, ať si zahraješ hokej s námi. Určitě by ses nám hodila místo desátýho útočníka.“

Eliška stále pohledem hypnotizovala podlahu. Vážně by mě zajímalo, co se včera večer přihodilo, ale to se asi budu muset poptat jinde. Mluvit o tom jí bylo na první pohled nepříjemné.

„Já bych tě jinak ubránil, já vím. Jenže na tom zápase jsem prostě být musel. Trenér jiné výmluvy než ty podepsané od doktora nepřijímá.“

Pořád nereagovala. Vypadala zamyšleně. Klimbala sebou v rytmu pomalé melodie a propadala se kamsi do říše fantazie.

Až o pár minut později se místo dolů zadívala nahoru přímo do mých očí. „Ty promiň. Já jsem vlastně byla vždycky překvapená, že jsi mě někdy upřednostnil před hokejem. Myslím, že to bylo těžký rozhodování.“

„Bylo... teda, nebylo, samozřejmě!“ Pocítil jsem, jak se moje tváře zase polévají červení. V duchu bych si nejraději nafackoval, protože se s holkami asi nikdy mluvit nenaučím. Tohle by bylo naprosté fiasko, naštěstí to u Elišky tolik nevadilo - sama se mi několikrát svěřila, že před každým mluvením s kluky, nebo i zkoušením či prezentací skoro upadává do mdlob. Každý jsme měli svoji nervózní stránku.

„Chápu... ale ta nabídka je velmi zajímavá,“ usmívala se, zatímco jsem na ni nechápavě zíral dobrých pár sekund, než jsem pochopil, že se vrátila ještě k mému předchozímu tvrzení. Naštvání z ní vyprchalo a její úsměv byl sladký jako lesní jahoda. Proč jsem si, kdykoliv jsem s ní byl, vzpomněl na jahody a na piano?

V hlavě jsem to měl čím dál zamotanější. Před pár týdny bych neváhal a vybral si hokej. Od dětství jsem pro kariéru úspěšného hráče obětoval všechno. Teprve teď jsem nechal tréninků navíc a začal lajdačit. Zatím se to nijak neprojevilo, ale... trenér i můj táta to určitě brzy vypozorují.

Nechtěl jsem se vzdát svého snu, ale ani Elišky. Naše schůzky se už nejspíš dají považovat za rande, ale pořád mi připadalo, že jsme teprve na prvopočátku. Letmé pusy, držení za ruce... Ale pokud bychom postoupili dál, což mě znervózňovalo a lákalo zároveň, musel bych hokej upozadit ještě víc. Bylo to těžké dilema.

Žaludek jsem měl jako na vodě, ale řekl jsem si, že to musím udělat bud teď, nebo nikdy. Takový náhlý pohnutek mysli, který se mi nepodařilo vyhnat. Jako by si mě ta klavírní melodie omotala kolem prstu.

Sehnul jsem se obličejem k Elišce, která byla asi o hlavu menší, abych měl její oči v rovině těch mých. Viděl jsem, jak se zelenomodře lesknou a bedlivě sledují každý můj pohyb, takže jsem nesměl udělat chybu.

Přibližoval jsem se blíž a blíž, až jsem mohl nosem prozkoumávat hebkost a vůni jejích tváří. Už chyběl jen kousek. Poslepu jsem rty nechal najít svůj cíl. Když ho konečně našly, odehrálo se najednou všechno neuvěřitelně rychle. Nevnímal jsem nic jiného, než ji, tenhle okamžik a chuť jahod na jazyku.

Ani nevím, jak dlouho to trvalo. A nakonec to ani nebylo tak děsivé, jak jsem předpokládal. Musel jsem se usmívat jako měsíček na hnoji.

Eliška se jemně vymanila z mého sevření. Nic neříkala. Pouze zvedla ruku, kterou svírala moje rameno a položila ji výš, aby zaujala taneční postoj. „Tak co kdybychom si ten včerejšek vynahradili teď?“

Oblečeni jsme na to nebyli a v hlavě měli jiné věci než kroky, ale v tu chvíli to znělo jako ten nejlepší nápad.

Nohy mě bolely dvojnásob, ale všechno mělo své výhody. Nemusel jsem se vzdát ničeho.